0:00
0:00
Rozhovor28. 1. 201713 minut

Prales vás nenechá umřít hlady, říká český zlatokop v Brazílii

Mirek Dohnal si v jednadvaceti splnil dětský sen a koupil si jednosměrnou letenku do Rio de Janeira. Ve vnitrozemí Brazílie a Francouzské Guyany se už pět let živí jako zlatokop. Jak říká, bájné „Eldorádo“ nemusí vždy představovat jen nalezení pokladu v podobě zlaté žíly: může jím totiž být i svoboda, kterou život v hlubinách amazonského pralesa nabízí.

,
foto: Matěj Stránský
Mirek Dohnal
Autor: Matěj Stránský

Jaké byly začátky ve vysněné zemi?

Těžké, ale s tím jsem počítal. S prací jsem neměl problém, po počátečních zmatcích jsem si v Riu, kam jsem si koupil letenku, protože byla z Evropy nejlevnější, našel zaměstnání v malém hotýlku, kde jsem za bydlení a symbolickou mzdu dělal nočního recepčního, takové to vydávání klíčů a prodávání pití, kde znalost portugalštiny nebyla zas až tak potřeba, stačily ruce nohy. Právě ale jazyková bariéra se ukázala další měsíce jako překážka, když nepočítám pozdější různá zranění při těžbě zlata, opakovanou malárii či pokousání od kajmana. Nejsem introvert a rád si poklábosím, proto mě ta nemožnost dialogu a porozumění lidem nebo jen naslouchání doháněly k šílenství. Sice jsem se postupně naučil jakžtakž portugalsky mluvit, ale trvalo dva roky, než jsem začal slušně rozumět, a až po třech letech jsem si mohl říct, že už je to dobrý. Bez řeči je člověk jak trosečník.

↓ INZERCE

Jaké to bylo, když padla jazyková bariéra a sen o životě v tropech se začal naplňovat?

Mám rád přirozený způsob života, jednoduchost, v tom se cítím dobře a svobodně. Prales vám to nabízí ve všem, nenechá vás umřít hlady. Člověk se naučí, jak se stahuje z kůže kajman a jak připravit jeho maso, připomíná grilované kuře. Nebo že pásovec je hrozně tuhý, na toho potřebujete tlakový hrnec. Taky zjistíte, která ryba chutná líp nebo má míň kostí. Například obávané piraně jsou dobré, až na ty kosti, mají jich víc než kapr. Život v pralese není idylický jako exotika v podání cestovních kanceláří hadů, každý den běžně zabíjím pavouky o velikosti talíře, často narazím na stopy jaguára, žijí tam mravenci, po jejichž kousanci vám noha brní dvě hodiny. Ale to všechno patří k tamnímu životu, v kuse jsem tam strávil třeba patnáct měsíců, aniž bych se podíval do města. V Brazílii je navíc prales obrovský, pro Čecha jsou to nepředstavitelné prostory.

Takže vaše dávné představy se splnily?

Ano, nezklamaly mě. Pro mě je to ráj. Moc toho nepotřebuju. Počítač přivezený z Evropy jsem nechal v Riu. Mobilu jsem se dlouho bránil, moc zemí ze světa neznám, ale myslím si, že Brazílie bude ta nejsvobodnější. Nikdo vás tam s ničím neotravuje, nekontroluje. Když například přinesu do výkupu vytěžené zlato, nic po mně nechtějí, povolení k těžbě, doklady, adresu. Pokud bych chtěl to zlato prodávat na ulici, anebo si kdekoli na ulici postavit židli a živit se prodejem čehokoli, nikdo vám nic neřekne.

Teď pracuju rok v těžební společnosti vlastněné Francouzi ve Francouzské Guyaně v Saint-Élie, což je vlastně kousek Evropské unie v Jižní Americe. Rozdíl oproti Brazílii je obrovský. Na jedné straně vydělám za tu samou práci daleko víc než v Brazílii, ale všude po vás chtějí doklady, povolení, štemply, je tu neskutečně draho… Zkrátka reglementace, vyhlášky, nařízení, čili rádoby péče a starost o člověka, o blaho společnosti, což mně vůbec nevyhovuje.

Když vás člověk poslouchá, má pocit, že v tomto směru v Evropě už ani nevíme, co to svoboda je.

A je to pravda. Jednou mně říkal jeden Brazilec, úplně obyčejný chlap, že dobře ví, proč někteří gringové z bohatého Západu u nich žijí a dělají i z jejich pohledu podřadné práce. Popsal to přesně: „Vám se tady líbí, protože si tu můžete žít, jak už u vás nesmíte.“

Jak vypadá obyčejný den zlatokopa v amazonském pralese?

Vyjde slunce a celý den, v horku, v období dešťů v mokru a blátě, pracujeme, končíme s jeho západem. Pak se člověk v potoce umyje, povečeří, většinou fazole s rýží, rybou či kouskem masa, natáhne se do hamaky a jde spát. Soumrak je v tropech krátký, noc přichází rychle. Spáváme v takových chajdách bez bočních stěn, kvůli dešti je důležité mít nějakou střechu. Což často bývá kus plachty, igelitu, plechu… Dokud se zlato nevytěží, žijeme podobně třeba několik týdnů, soboty, neděle, svátky, to tam neplatí. Potom každý vyrazí zkusit štěstí někam dál. Samozřejmě kdykoli se na to můžete vykašlat – třeba když se vám zdá, že už máte vyděláno dost, nebo když dojdete k názoru, že na tom místě jen marníte čas, protože tam víc zlata zkrátka není. Pak se stačí sbalit a pokračovat jiným směrem. Pěšky, na korbě náklaďáku, místním letadlem, na voru, lodí…

Celý rozhovor najdete v aktuálním Respektu 5/2017: Adidasky pod bahnem

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články