Díky kampani #MeToo se vyvalila do společenského prostoru hromada hnusu, před kterým nelze zavírat oči. Zdá se, že množství nechtěných a nevhodných zásahů do intimní sféry druhých je skutečně alarmující, a je dobře, že si to oběti konečně nechtějí nechat líbit.
Kampaň propukla nejvýrazněji v Hollywoodu, už desítky hereček i herců hovoří o tom, co si na ně jiní dovolili, a většinou jsou to hodně nechutné věci. Ale jak jednotlivé aktéry pozorujete, přijde vám jedna věc zvláštní – díváte se jim do tváří a navzdory slavným jménům máte problém je poznat. Botox a plastické operace showbyznys ovládly a nejen jej.
Je zvláštní, že stejní lidé, co už dovedou rozkrýt a odsoudit násilí, které na nich páchají jiní, akceptují násilí, jež páchají sami na sobě. Podrobují se při tom tlaku prostředí, které to po nich žádá a jejž ovládají paradoxně mnohdy právě ti, kdo je pak znásilňují a obtěžují. Nevnímají operace jako nevhodné narušení své intimity, své osobnosti, svého nejvnitřnějšího já, i když jde o tělesné zásahy ne nepodobné sebepoškozování, zásahy, které dokážou zanechat podobně hluboké šrámy na duši. Kult mladistvé krásy, erotické přitažlivosti i sexuální obtěžování jsou přitom výsledkem téhož společenského stavu a tlaku.
Před sto lety podobně zůstávala věčně mladá tvář Doriana Graye. Stárnul místo něj obraz, v němž se zrcadlily všechny jeho roky a činy, zatímco on si užíval. Dnes se známému rčení, že po třicítce si každý může za to, jak vypadá, jen dostalo netušených…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
