Dopis z Lyonu

Věci jsou málokdy tak jednoduché, jak by si člověk přál. Ale někdy přece lze, ve vší té spletitosti, která nás obklopuje, najít jednoznačné poselství a za ním stát. Například že děti mají mít střechu nad hlavou. Ať jsou to děti albánské či alžírské, děti z Konga, ze Sýrie nebo z Čech, ať jsou jejich rodiče pracovití či líní, poctiví nebo filutové, ani jedno dítě si nezaslouží spát na ulici. Jednou ráno, asi tak před měsícem, stála před základní a mateřskou školou v ulici Jarente, kam vodíme naši nejmladší dceru, maminka a rozdávala letáky. Stálo na nich, že několik rodin z naší školy přespává na ulici a že je třeba jim pomoci, než uhodí zima. Na budově školy se objevil červeno-černo-bílý transparent: „12 dětí z této školy přespává na ulici.“

Někteří rodiče založili spolek Pas d’enfant sans toit (Ani jedno dítě bez přístřeší). Napsali starostovi a prefektovi, vybírali peníze a na náměstí Ampére, v srdci pěší a nákupní zóny, uspořádali „solidární“ svačinu, při které prodávali koláče a informovali kolemjdoucí. Šlo o to udělat co největší hluk. Aby se úřady chytily za nos a začaly urychleně hledat řešení. Nejen pro 12 dětí z naší školy, ale pro všech 130 malých bezdomovců registrovaných na území města.

Potom se přiblížily dušičkové prázdniny a dalo se čekat, že aktivita rodičů načas utichne. Místo toho se začaly dít věci: V pátek 20. října za soumraku, potom co poslední žák opustil družinu, vypukla okupace! Spolek Pas d’enfant sans toit se usadil v budově školy a odmítl…