Po stopách Bureše

V kavárně Dobrá nálada kousek od Dunaje si Bratislavané kupují espreso a u pojízdné prodejny si k němu dávají pečené kaštany. Turisté se tu na kraji historického centra fotí u sochy pohádkáře H. Ch. Andersena. Prodavačka opřená o futra obchodu se suvenýry si v říjnovém slunci dočítá noviny s otištěnou fotografií Slováka Andreje Babiše, který před pár dny vyhrál v Česku parlamentní volby.

Kolem zavřeného vchodu do sklepení jednoho z domů procházejí lidé bez povšimnutí, není proč se zastavit. Vinárna U Obuvníka, která tu kdysi bývala, je dávno zrušená a plechové dveře slouží jako plocha pro plakáty. Přesto je to místo významné: podle záznamů komunistické tajné policie se tady u vinárenského stolku druhý listopadový čtvrtek 1982 sešel po práci muž z prodavaččiny novinové fotografie se svým řídícím důstojníkem StB a podepsal mu závazek spolupráce s komunistickou tajnou policií.

Uplynulo 35 let a Andrej Babiš s krycím jménem Bureš, zapsaným v análech StB, se v Česku chystá nastoupit do premiérské funkce. Výraznou stopu ale jeho minulost nově nechává i na Slovensku. Soudní spor, v němž se bránil proti zveřejnění svého jména v seznamu agentů StB, přinesl minulý měsíc přelomový rozsudek. Andrej Babiš svou při prohrál a čerstvý verdikt Ústavního soudu přináší Slovákům možnost, jak se s nedávnou minulostí vyrovnat poctivěji, než se jim to dosud dařilo.

Po revizi

Na slovenské soudy se Andrej Babiš obrátil v roce 2011, když mu jméno vepsané v seznamu agentů StB začalo překážet v politice. U tří soudních instancí od té doby postupně vyhrál, jenže se to stalo zejména díky svědectví bývalých příslušníků StB, kteří tehdejšího zaměstnance Podniku zahraničního obchodu Petrimex na 3. odboru XII. správy SNB jako agenta řídili. Ústavní soud před třemi týdny rozhodl, že opírat se o svědectví bývalých estébáků, kteří dosvědčují Babišovu bezúhonnost, není kvůli pochybám o jejich důvěryhodnosti možné a rozhodnutí očisťující Babiše zrušil. Důležitou součástí verdiktu je i to, že žalovanou stranou už napříště nesmí být Ústav paměti národa, obdoba našeho Ústavu pro studium totalitních režimů, protože není zodpovědný za případnou neoprávněnou evidenci lidí jako tajných spolupracovníků StB.

Andrej Babiš už oznámil, že se nevzdá a žalovat bude tentokrát nejspíš ministerstvo vnitra, stejně jako se to od devadesátých let v takových případech dělá v Česku. „A ten boj vyhrajeme, nikdy jsem nic nepodepsal,“ prozradil své plány Babiš. Štosy svazků a spisů předložené soudu však napovídají, že bez estébáků v soudní síni to nebude mít lehké.

Agent Bureš s registračním číslem 25085 je zmíněn ve 12 různých svazcích vedených StB a v některých se dochovaly i stopy důkladnější. Babiš má pravdu v tom, že jím psané hlášení či podpis nalezeny nebyly. Rekonstrukce fragmentů z vybrakovaných svazků, které rozkaz náčelníka StB Alojze Lorence poslal pár dní po revoluci k hektické skartaci, ale dává odborníkům z ÚPN skálopevné přesvědčení, že Babiš byl vědomým agentem StB. „Je vyloučeno, aby se to dělo bez vědomí Bureše,“ říká specialista ÚPN Jerguš Sivoš, který dokumenty k případu vyhledával po archivech a zpracoval nakonec rekonstrukci případu Bureš. „Agenta Bureše si nechali i po poradě u federálního ministra vnitra v roce 1984, kde řešili, že mají velký počet agentů a z nich jen malý efekt. Po revizi na 3. odboru zbylo ze 127 agentů jen 57 nejspolehlivějších. A Bureš tam zůstal, což znamená, že zjistili, že přináší výsledky a vyplatí se mít ho v síti.“

Co zůstalo

Předtím než dorazil podle záznamů v roce 1982 do vinárny U Obuvníka, vedli estébáci Andreje Babiše dva roky jako důvěrníka. Tohle by ještě nic neznamenalo, k ničemu se do té doby nezavázal. Věci se daly do pohybu až měsíc před získáním Bureše jako agenta. Estébáci zaúkolovali dalšího zaměstnance Petrimexu Mikuláše Rakovského alias agenta Koska, aby Babiše pro StB prověřil. Agent Kosek pak řídícímu důstojníkovi Júliu Šumanovi hlásil, že „po politické stránce hodnotí jmenovaného jako soudruha, který se přidržuje hospodářské politiky KSČ a je oddaný našemu zřízení“. Tenhle záznam podepsaný Šumanem a dvěma jeho nadřízenými se dochoval ve svazku Kosek.

Potom přišla schůzka ve vinárně. „Vázací akt byl vykonaný ve vinárně U Obuvníka dne 11. 11. 1982 v době od 16.30 do 18.00 hodin,“ zapsal Šuman o den později do Zprávy o získání spolupráce, která se dochovala v osobním svazku agenta Bureše. Poté co podle zápisu Šuman ve vinárně zhodnotil dosavadní Burešovy „podané poznatky“ kladně, vytěžil ho „k ohlasům na úmrtí s. Brežněva“. Poté měl Babiš přijmout nabídku na spolupráci a stát se agentem.

„Byl mu předložený k podpisu písemný závazek, který byl zakamuflovaný v propagační brožuře. Kandidát závazek po přečtení podepsal bez dalších otázek a souhlasil, aby bylo i nadále používáno krycí jméno Bureš,“ stojí v záznamu. Domluvili si datum další schůzky a heslo pro styky s případným jiným operačním důstojníkem: „Nesu vám materiály od pana Bureše.“ „Během vázání vznikly výdaje na občerstvení ve výši 65,–, které budou zúčtované ve finanční části svazku,“ končí hlášení Šuman. A skutečně na listu výdajů zachovaném ve svazku Bureš mezi dalšími 16 položkami figuruje tato částka.

Drtivá většina spisu byla na příkaz Lorence skartovaná, zachoval se ale seznam dokumentů, které svazek před skartací obsahoval. Díky němu, navíc s nějakými dochovanými fragmenty spisu, lze dnes snáze dohledat stopy agenta Bureše v jiných estébáckých dokumentech. V nich se například zjistilo, že agent Bureš byl zaveden jako spolupracovník StB do propůjčeného bytu, obdoby bytu konspiračního, v Medzilaborecké ulici v Bratislavě, kde se setkával s dalším řídícím estébákem (tím se po Šumanovi stal kapitán Hákač).

I k tomu existuje důkaz ve svazku Voják vedeném na propůjčený byt. Podle záznamu v seznamu tajných spolupracovníků, kteří se v něm setkávali s estébáky, tam Bureš chodil na schůzky od února do října 1984.

Další indicie činnosti Bureše se zachovala ve spisu Oko zaměřeném na pracovníka podniku Plastimpex Alexeje Nováka. Tam byly nalezeny záznamy, že v něm před Lorencovou skartací existovala dvě agenturní hlášení od Bureše. Další stopa je ve svazku Bauer vedeném na náměstka Petrimexu Dušana Slezáka. Z něho plyne, že se Bureš podílel na Slezákově prověrce. StB jej chtěla získat ke spolupráci, ale nepovedlo se jí to. Ve svazku ředitele Petrimexu Richarda Szabó vedeném pod krycím jménem Turek je pod pořadovým číslem 3 v seznamu dokumentů uvedeno, že se ve svazku nacházela agenturní zpráva od agenta Bureše.

O tom, co se na schůzkách a ve skartovaných hlášeních řešilo, už z archivů StB nic nevyčteme – skartace nařízená rozkazem v prosinci 1989, jíž agentura vygumovala velkou část svého obsahu, tomu zabránila. Ukázkový však může být dokument nalezený k angažmá agenta Bureše v archivu ekonomické kontrarozvědky v Praze. Objektový svazek na rakouskou firmu Chemapol obsahuje záznam „vytěžení pramene Bureše“, zapsaného jeho řídícím důstojníkem Hákačem. Ten zaznamenal hlášení agenta Bureše o poznatcích získaných na šéfa zastoupení Petrimexu a jeho rakouské sestry Chemapolu Ericha Davida. Agent Bureš se podle záznamu od Hákače svěřuje estébákovi, že v Tuzexu jsou nachystané videorekordéry jako úplatek od Davida pro lidi z Podniku zahraničního obchodu. „Udělat urychlené opatření v PZO Tuzex,“ zapsal Hákač a dodal, že agent Bureš je „seriózní pramen“.

Důvěryhodnost podobných nálezů, které byly původně založeny i ve svazku Bureš, je pak podepřena dokumentem dokládajícím, že ještě před skartací byl svazek Bureš do roku 1988 desetkrát kontrolovaný. Badatelé rovněž spočítali, že existenci agenta Bureše potvrzují v průběhu času podpisy více než třicítky příslušníků StB.

Obuvníka jsem si vymyslel

Tohle všechno podle badatelů dokazuje, že agent Bureš, registrační číslo 25085, skutečně existoval a s StB aktivně spolupracoval. Zpětně si vymyslet a zaznamenat činnost agenta do 12 svazků, na tom by se musely shodnout desítky příslušníků, kteří v průběhu obdařili záznamy svými podpisy. Kromě řídícího důstojníka podepisovali záznamy i jeho nadřízení. Navíc k tomu chyběl motiv. Naopak – podniky zahraničního obchodu byly přirozeným prostředím pro vytváření agenturní sítě zaměřené na ekonomiku či „devizovou cizinu“ a estébáci si nemuseli agenty vymýšlet. Údaje z agenturního svazku šly navíc do jednotného evidenčního systému, do nějž měl přístup každý napříč kontrarozvědkou. „Co by řekli, kdyby zavolali z Prahy, že potřebují agenta aktivovat na nějaký úkol? Že si ho vymysleli? Za to bylo vězení za vlastizradu,“ říká Sivoš.

Andrej Babiš sice připouští, že spis je zaveden na něj. Zároveň ale dodává, že byl veden jako agent bez svého vědomí a zmíněné detaily ze schůzek a konspiračních akcí jsou vymyšlené. Pouze prohlásil, že ho občas navštívili nějací příslušníci, bavili se s ním ale jen o fosfátech.

Rozsudky však přihlédly zejména ke svědectví agentů Šumana, Hákače a Kuľhy, kteří od sebe agenta Bureše přebírali a dosvědčili Babišovi, že je nevinný. František Hákač poukázal na své mozkové příhody, v jejichž důsledku si nic nepamatuje, ale ví, že Andreje Babiše nikdy neviděl – jako prý koneckonců žádný ze svědčících příslušníků StB. Šuman tvrdil, že nalezené detaily o práci Bureše jsou vymyšlené. Na otázku, proč si je vymyslel, reagoval výmluvou, že to po něm vyžadoval již mrtvý kolega z oddělení. Šuman tvrdil, že i schůzka U Obuvníka byla vymyšlená a že nikdy neviděl písemný závazek Babiše ke spolupráci.

Přitom výpovědi estébáků v sobě nesly řadu rozporů: Hákač, podepsaný u zápisů a dokumentů v šesti svazcích spojených s Burešem, zároveň soudu uvedl, že nikdy žádný fiktivní svazek nevedl a nevymýšlel si agenty.

Obecné soudy přesto svá rozhodnutí o svědectví estébáků opřely. Až Ústavní soud tuhle tradici zlomil. „Režim založený na komunistické ideologii byl podle zákona nemorální a odsouzeníhodný. Skutečnost, že okresním soudem vyslechnutí svědci, bývalí příslušníci StB, se svou činností na prosazování takového režimu podíleli, vyvolává pochybnosti o jejich důvěryhodnosti,“ přečetli ústavní soudci v rozhodnutí.

Co bez nás bude?

Akce Bureš na Slovensku vstoupila výrazně i do života lidí, kteří s Babišem a jeho svědky v soudní síni argumentačně bojovali. Právní zástupce Ústavu paměti národa Pavol Poláček, který s kolegou dovedl spor až k vítězství ÚPN u Ústavního soudu, tím pro Slovensko získal rozsudek označovaný v odborné veřejnosti jako nejdůležitější za posledních mnoho let. Černovlasý energický právník s kolegou přijali případ Andreje Babiše jen pár měsíců poté, co spolu před šesti lety kancelář založili, a teď si užívají svou hvězdnou chvíli. „Byla to pro nás celkem složitá kauza, byli jsme malinká firma, ale nakonec jsme narazili na tři rozumné a poctivé soudce a vyslechli si rozhodnutí, které nebylo ani trochu šalamounské, žádná střední cesta, nenechalo žádný volný prostor pro pochybnosti,“ směje se nad hromadou spisů k případu.

Krajský soud, k němuž se případ vrací, teď musí žalobu Andreje Babiše na Ústav paměti národa zamítnout – ÚPN žalovaným v tomto případě být nesmí. A i když budoucí český premiér zažaluje ministerstvo vnitra, stejně už je od nynějška na Slovensku v platnosti názor nejvyšší soudní autority, Ústavního soudu, podle nějž se nemá brát svědectví estébáků jako věrohodné.

Úlevu přinesl verdikt v kauze Bureš i řediteli Ústavu paměti národa Ondreji Krajňákovi, i když to bylo dost trpké vítězství. Hodinu po vynesení verdiktu prošla ve Slovenské národní radě novela zákona o Ústavu paměti národa, která zbavuje Krajňáka možnosti účinně ústav řídit. Jeho pravomoci novela přesunula na kolektivní řízení devítičlenné rady ústavu, s jejímiž členy ředitel dlouho bojoval. (Třeba se z něj snažil vypudit pracovníky laskavě hodnotící období fašistické Slovenské republiky.)

Minulý týden na svou funkci na protest proti paralýze vlivu na chod ústavu rezignoval – a teď se tu loučí se zaměstnanci. Není to veselá scéna. Krajňákovi podřízení mají pocit, že šlo o pomstu za změny, které jejich šéf v posuzování minulosti prosadil. Před jeho příchodem totiž ústav prohrával spory s agenty jako na běžícím pásu a nikdo to neřešil. Na soudní projednání měl ústav jeden mustr, v němž na třech stránkách jen měnil jména a detaily, což se změnilo, když Krajňák angažoval právní kancelář.

Koneckonců hned na počátku případu si Krajňáka kvůli Babišovi zavolal premiér Robert Fico. „Bylo vidět, že mu na tom záleží, ale netlačil na mě. Jen se ujišťoval, že vím, že jde nejspíš o budoucího premiéra Česka, a jestli jsem si jistý, že jsou ty dokumenty pravdivé,“ vzpomíná Krajňák, „že by nebyl rád, aby z toho byla nějaká politická kauza.“

Nakonec se mu při balení věcí zdá, že to celé stálo za to. „Ta kauza Babiš pro mě znamená daleko víc než to, že byla přijata důležitá novela a já končím. To má obrovský význam pro budoucnost,“ říká Krajňák. „Fakt, že příslušníci StB nemohou být věrohodní svědci a jejich svědectví rozhodovat případy, je možná také inspirace i pro další země. Takže nám žaloba pana Babiše vlastně pomohla k lepšímu Slovensku.“

Přikývl rád

Svědectví bývalých příslušníků od devadesátých let, kdy se se žalobami proti zavedení do seznamu agentů roztrhl pytel, ovlivnilo i české vypořádávání se s nedávnou minulostí. České ministerstvo vnitra prohrálo tisíce sporů na základě slov estébáků, kteří pod přísahou vzpomínali, že žalujícího spolupracovníka nikdy neviděli a svazky jsou falešné.

S tím už by teď na Slovensku měl být konec. V domě na kraji Bratislavy však bydlí jeden člověk, kterému se to celé nějak nezdá. Bývalý příslušník StB Andrej Kuľha ve své obhajobě Babiše pokračuje i ve svém obýváku před obří televizí, kde právě běží dokument o vlcích a medvědovi. Když jej prý před lety oslovil Babišův právník a na osobní schůzce jej pak požádal, zda by šel Babišovi svědčit, rád přikývl. „A nic jsem za to nedostal, na to už se mě taky ptali. Pan Babiš usekl chobotnici hlavu, proto je na něj takový hon,“ říká o žalobě, kterou dal Babiš na ÚPN. „Copak si myslíte, že je pan Babiš takový člověk, že by se stal agentem? Znal jsem velmi dobře jeho otce, chodil jsem za ním do podniku,“ dodává Kuľha naléhavě a pouští se sám od sebe do domácké obhajoby Babišova problému s Čapím hnízdem.

Kuľha se živí už mnoho let jako majitel zastavárny na sídlišti na druhém konci Bratislavy, což je prý dobrá obživa, která mu, jak říká, vydělala na nový dům, a vůbec se už dávno po krušných porevolučních začátcích v roli vrátného a stavebního dělníka v Rakousku cítí na světě dobře. Jen jednu věc nechápe – jak mohou soudy rozhodovat spory o agentství bez svědků z centrály. „To přece nepůjde, kdo zabrání žalobci, aby si nás pozval, no?“ ptá se s vítězoslavným výrazem. Jenže i kdyby přece v soudní síni bývalí příslušníci StB v budoucnu opět svědčili, soudy už musí mít na paměti, že je nemohou jen tak vzít jako důvěryhodné. „Ale prosím vás,“ mává pan Kuľha rukou, „a jak by to bez nás asi dělali?“