Tělo je hudba

Dýchat, spát a jíst, uspokojit potřeby těla. Teprve pak si člověk může dopřát takový luxus jako třeba poslouchat hudbu. Ale co když je to tak, že samy tyto procesy – jako tlukot srdce a rytmus dechu – jsou hudbou? A když tedy novorozenci či dítěti, které ještě není schopné rozumem pojmout, co se kolem něj děje, může hudba pomoci s tím, jak jíst, spát, dýchat a vůbec existovat v tomto světě. Zkoumání účinků zvuku a hudby na člověka patří k progresivním a stále se rozšiřujícím terapeutickým metodám, které mohou zabrat tam, kde se slova nedostávají nebo jsou zcela zbytečná.

Sugestivní obraz novorozenců bez matky na nemocniční jednotce intenzivní péče popisuje Jayson Greene v textu pro server Pitchfork. Někteří mají zavedenou kanylu, jiní hadičku v nose, fyziologicky jsou pořád ve vývinu, a když najednou mají trochu klidu, objeví se lékař, který z nich strhne peřinku a světlo jim začne svítit do obličeje. Bezmocnost nemůže být větší. A tehdy nastupuje jako jediná možná šance pro zklidnění hudba – živě zahraná, simulující rytmus srdce a zvuky v děloze, které jsou dítěti povědomé. Výsledek se brzy dostavuje: přechod k spánku je plynulejší, a jak ukazují některé výzkumy, hudba pomáhá i zvýšit příjem kyslíku.

Právě tlukot srdce a hučení krevního oběhu je první hudba, kterou člověk vnímá. Má ji hluboce zakódovanou v limbickém systému – emočním mozku, kde se vedle příjemných pocitů ukrývají také traumata a hluboké strachy. Někde tam je i uložená hudba, což potvrzují studie, které zjistily, že pacienti s Alzheimerovou nemocí si dokážou vybavit oblíbené melodie, přestože již nerozeznávají jména a obličeje svých dětí.

Je to neokortex, mozková kůra, která dokáže policistům po automobilové nehodě vylíčit, k čemu došlo, ale v limbickém systému se uchová kvílení brzd, zápach pálících se pneumatik, zvuky nárazu i mačkajícího se plechu. Proto se lidem, kteří prodělali traumatický zážitek, často živě vracejí zvukové či čichové vjemy. To je důvod, proč některým pacientům nepomáhá standardní terapie. Zjednodušeně řečeno: z těchto věcí se lze obtížně vypovídat. I kvůli tomu se hudební terapie uchytila už při práci s veterány z první světové války.

Nejenže tělo reaguje na zvuk, hudba dokáže dát tvar a průchod emocím, pro něž se těžko hledají slova. To se týká nejen novorozenců, ale i dětí, jež v útlém věku prošly domácím násilím nebo sexuálním zneužíváním. Pro ně je někdy hudba či píseň schůdnější způsob, jak ze sebe nepopsatelné dostat. V působivém a mrazivém vystoupení na TEDx Talk vzpomíná Karla Hawley na dětství, kdy byla zneužívána otčímem. Nedokázala a nemohla to nikomu říci, ani matce, bála se, že se rodina rozpadne. Přepadaly ji sebevražedné myšlenky, které se v deseti letech obrátily ve skutečné pokusy. Až jednoho dne usedla ke klavíru a napadlo ji: „Co kdybych tu skladbu nehrála mechanicky podle not, ale zkusila ji zahrát tak, jak se cítím?“

Pomyšlení, že si vezme život, se začalo vytrácet, najednou cítila, že má alternativu. Bylo to prý jako zjevení. Ale dnes už Hawley jako praktička neurologické hudební terapie, která pracuje s podobně traumatizovanými pacienty, ví, k čemu tehdy došlo. Nejprve to byl vztek, který se otiskl do klaviatury. Pak přišel smutek, ale zároveň v té hudbě, již při hraní slyšela, vnímala krásu. Najednou měly její emoce svůj tvar, vyjádření i zvuk. Získala nad nimi kontrolu a mohla je zpracovat s odstupem. Hrála tu skladbu stále dokola, čerpala z ní sílu i porozumění pro svou situaci. „Ta píseň mi zachránila život,“ vzpomíná Hawley na pódiu v dojemném i vítězoslavném momentu – a je vidět, že nepřehání.