Všechny krásy světa

Slovem chalet označují frankofonní Švýcaři horské hotýlky, do nichž se turisté a lyžaři uchylují k horkému nápoji u krbu. Právě do takového příbytku si ukrýval vzpomínky historik Tony Judt, autor monumentální Poválečné Evropy. Třídil je do pokojíků, almar, šuplat a obálek podle vlastního systému a dokázal se tak během probdělých nocí v závěrečné fázi degenerativní nervové choroby vracet k tomu dobrému i méně radostnému, co jako poválečné dítě britských socialistů s aškenázskými kořeny prožil.

Místo elegického podtónu předčasně umírajícího šedesátníka tu ovšem zaznívá élan vital anglického gourmeta, milovníka aut i slovesného umění – a tentokrát jen jaksi mimoděk osobitého historika. Judt se nesnaží o výčet akademických vzestupů a pádů. V tematicky laděných kapitolkách evokuje to, čím opravdu žil: města, přátele, nádraží, ženy, jídlo, knihy, práci na parníku i Chucka Berryho. Za proustovskou madlenku mu slouží zdánlivé marginálie, třeba vylíčení života na cambridgeské King’s College se odvíjí od práce pokojské. Výsledkem je nadmíru čtivá kniha, jejíž tón možná zdejšímu čtenáři připomene Seifertovy Všecky krásy světa – ovšem v ironičtějším vyznění.

Judt (1948–2010) platil za liberálně-levicového kritika permanentního růstu. Ve slavné eseji Zle se vede zemi, vydané nedlouho před smrtí, však kritizoval nejen pravici, ale i levici za to, že přebírá „ekonomické myšlení“. Zde neváhá zejména obnažovat iluze své generace: rozpor revolučního…