Do práce chodím až na desátou, ale často zůstávám do pozdě večer. Pracuji v neziskovce řízené Jugoslávci a ti na ranní vstávání moc nejsou. Zato jsou pak schopni protáčet mozkové buňky ještě ve chvíli, kdy já už protáčím leda tak oční panenky a marně se snažím zaostřit na monitor. Také si zakládají na velmi slušném pracovním dress codu, nejsme přece žádní svetráři (rozuměj batikovaná trička a vytahané manšestráky)! Beru si na sebe šatovou košili z dílny českých návrhářů a konopné tenisky, které jsem si koupila v rámci crowdfundingové kampaně.
Dneska však vstávám v šest, potřebuji dopsat článek pro server Romea. O tom, jak jsou Romové fajn. Už teď se těším na nenávistné komentáře v diskusi, kterým se sice snažím předcházet, ale stejně se vždycky najde nějaký lidový mudrlant, který věří, že nenávistí a odporem se toho vyřeší víc než postupnou snahou o vzájemné porozumění. Na konstruktivní kritiku vytrvale odpovídám, na vzteklé výkřiky také, akorát na ty jen v duchu zde nepublikovatelnými výrazy.
Do práce přicházím na čas. Jsem tu mezi prvními. Stihnu si ještě udělat kafe, ale moc si ho neužívám. Ty kapsle se rozkládají déle než Turínské plátno. A fair trade asi také nebude. V každém případě potřebuji nakopnout pro nadcházející hodiny, kdy budu souběžně pracovat na několika projektech. Už jsem se naučila jednou rukou psát e-mail, v druhé mít mobilní telefon a ramenem si přidržovat sluchátko bzučáku. Přece čím větší nasazení, tím lepší život pro několik Romů a cizinců v ČR! Sama ani nevím, jestli to myslím ironicky, nebo ne.
Během pauzy na oběd volám kolegům z Brna. Plánujeme, že v létě odjedu jako dobrovolnice do Gruzie, kde bych měla pracovat na výzkumu o postavení romských žen a pomáhat místním neziskovkám v rozvoji. Těším se, až si odpočinu. Telefonát musím uspíšit, před dalším návalem práce chci ještě odeslat soukromé platební příkazy na podporu vzdělávacího projektu v Keni a ekologických aktivit v Indonésii. Oběd hltám za chůze a jdu se vrhnout do dalších e-mailů.
Z práce odcházím výjimečně už v šest hodin. Slíbila jsem si, že se ještě stavím ve chráněné dílně, abych zde koupila dekoraci do bytu a hračky pro psa. Z prodejny běžím s plnou taškou srandovně křivých a trochu upatlaných věciček.
Doma si s přítelem rychle uvaříme, samozřejmě z pečlivě vybraných lokálních surovin. Žádná antibiotiky narvaná kuřata nebo nespokojené kravičky, ale pěkně kvalitní biozelenina nakoupená na trhu. Po večeři se jdeme projít s naší fenkou Neptunou, kterou jsme před pár měsíci našli na ulici při cestách po Kavkaze.
Večer ještě zasedám k počítači a dopisuji druhý článek, tentokrát pro on-line feministický magazín. O tom, že ženy jsou fajn. Abych ale neplnila veřejnou představu ušmudlané maskulinní feministky, jdu se osprchovat a umýt si vlasy, obojí jedině přípravky šetrnými k přírodě (o ořeších na praní, po kterých oblečky zůstanou stejně zaprasené jako před vložením do pračky, ani nemluvím). Lezu do pyžama a navlékám si teplé pletené ponožky, které jsem loni koupila od starší trhovkyně na ulici v Podgorici.
Přemýšlím, že bych se před usnutím koukla na DiCapriův dokument o globálním oteplování. Nebo nějaký nízkorozpočtový film z evropské produkce.
A dost. Nakonec si nevyberu ani jedno. Jakékoli aktivity, které nemají přidanou sociální hodnotu, jsou pro mě sice prázdné, ale pro dnešek mám dobrých skutků už plné zuby. Raději si načerno stáhnu The Avengers a užiju si pořádný akčňák, ke kterému si dám popcorn vyráběný na palmovém oleji. Vždyť ze mě superhrdina stejně nebude. A co je vypalování pralesů proti „zlovolnému Ultronovi“.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
