Školačky v Kábulu mě přesvědčují,  že to má smysl

Bezpečnost v Afghánistánu je podle zpráv v médiích nejhorší od úderů proti Tálibánu v roce 2001. Co si má člověk pod tímhle novinovým titulkem představit?

Že zhruba třetina provincií je hodně nebezpečná. Nejsou pod vládní kontrolou, kábulská vláda se tam těžko dostává se základními službami pro obyvatele a operuje tam Tálibán nebo jiné ozbrojené skupiny a teroristické sítě.

Do zbylých dvou třetin může člověk jet bez větších obav?

To ne. Hodnocení, zda je provincie pod vládní kontrolou, dělá konkrétní afghánská instituce a sleduje mimo jiné to, jestli v dané provincii funguje afghánská policie, jestli jsou tam soudy, otevřené školy a tak dále. To zhruba v té třetině provincií chybí nebo existuje jen částečně. Neznamená to ale, že by ostatní části země byly klidné. Silnice mezi městy jsou obecně rizikové, kvůli nastraženým výbušninám či přepadením. Mezinárodní organizace po nich jezdí zásadně v konvojích v obrněných autech, Afghánci se po nich pohybují tak nějak v rámci možností.

Jak volně se můžete pohybovat vy sama?

Pěšky o svojí vůli můžu chodit sama jen po opevněném evropském komplexu, kde sídlí náš úřad a kde také bydlím; jedná se v podstatě jen o pár bloků. Širší, hlídaná „zelená zóna“ (zabezpečené území v konfliktních oblastech – pozn. red.) v Kábulu není tak izolovaná od okolního světa, aby se v ní mohl člověk bezpečně pohybovat. Kdykoli chci jít na nějakou schůzku, tak byť je to do sídla jiné organizace nebo vládní budovy, která je přes ulici, musím – podle našich pravidel – jet obrněným autem s ochrankou, mít na sobě neprůstřelnou vestu a po ruce helmu. Že bych šla v Kábulu na trh, to nepřichází v úvahu.

Co vám venku hrozí?

Hlavně sebevražedné útoky a únosy ve snaze získat výkupné. Nejčastějším cílem jsou afghánská armáda a policie nebo zástupci vlády a alianční vojáci. Mezinárodní organizace už tolik ne, ale můžete být ve špatnou chvíli na špatném místě. Pokud se ozbrojeným skupinám nepodaří zaútočit na plánovaný cíl, mohou vzít zavděk prvním autem s mezinárodní posádkou, které potkají.

Dostanete se vůbec k běžným Afgháncům?

S Afghánci se hodně setkávám – se zástupci vlády, politických stran, s lidmi z občanské společnosti. Jenom bohužel ne v kavárnách nebo na trhu, ale v zabezpečených budovách, mnohdy přímo u nás. Běžný život v Afghánistánu nemám v tuhle chvíli úplně šanci poznat.

Chybí vám to? Potřebujete to ke své práci?

Samozřejmě chybí. Mám mezi afghánskými kolegy přátele a ráda bych někdy přijala jejich pozvání na čaj a poznala se s jejich rodinou. Když jsem byla v severovýchodním Turecku na volební pozorovatelské misi, často jsme přijeli do vesnice, kde sedělo několik lidí nad čajem, promluvili jsme s nimi, jestli půjdou volit a zda rozumí procedurám a jestli jsou volby pro ně důležité. Pro moji práci tam byla přímá zpětná vazba. To v Afghánistánu bohužel nejde. Mám to všechno zprostředkovaně.

Tenhle problém jsem tu nikdy neměla

V čem přesně spočívá vaše práce v Afghánistánu?

V Afghánistánu momentálně probíhá volební reforma – byl schválen nový volební zákon, zvoleni noví komisaři do volebních komisí, chystají se opožděné parlamentní volby, datum zatím není jasné. Já jsem volební poradkyní představitele Evropské unie pro Afghánistán a mým úkolem je být oporou afghánským volebním institucím, také kolegům z OSN, kteří volební asistenci technicky zastřešují, a dávat vstupy členským státům EU k otázkám afghánských voleb.

Podílela jste se na novém volebním zákoně?

Ten zákon, který je mimochodem v řadě ohledů pro Afghánistán velkým pokrokem, napsali Afghánci na základě doporučení jejich komise pro volební reformu, s níž pracovali poradci OSN. Já jsem přijela do země až v druhé půlce mandátu komise a mojí rolí v debatě bylo předložit afghánským kolegům pozitiva a negativa různých modelů velikosti volebních okrsků; někteří znali ten efekt velmi dobře, jiným bylo potřeba vysvětlit jednotlivé detaily.

V čem konkrétně je nový volební zákon pro Afghánistán zlepšením?

Největší změna se týká registrace voličů, kdy každá volební místnost bude mít seznam zapsaných voličů, kteří se u ní musí zaregistrovat a také tam volit. Doteď existuje jakýsi národní seznam voličů a člověk mohl volit, kde chtěl. Bylo to praktické geograficky, ale vedlo to k podvodům; mnohde se naplnily urny volebními lístky lidí, kteří vůbec nehlasovali. Tomu by se teď mělo snáz zabránit. Je to krok k našemu modelu voleb podle trvalého bydliště.