Pravidelný výběr ze světových médií na Respekt.cz

Černý kůň voleb

Ve Francii se objevil zvláštní úkaz. Na příštího prezidenta tu kandiduje muž, který lidem neslibuje větší bezpečnost před teroristy ani tvrdý postup proti muslimům, ale místo toho hlásá více Evropy a mluví o ekonomice, obnovitelné energii a vzdělávání. Lidé v provinčních městech na něj stojí fronty a jeho „zodpovědným“ projevům bouřlivě aplaudují. Emmanuel Macron se stal černým koněm francouzských voleb, o nichž se dosud předpokládalo, že budou vyrovnanou partií mezi ultrapravicovou kandidátkou Marine Le Pen a středopravým Françoisem Fillonem.

„Není to bouře ve sklenici vody, Macron je skutečnou senzací,“ říká pro deník Financial Times politolog Laurent Bouvet. „Část voličů přitahuje jeho mládí a jeho pozice outsidera. Další část lidí zajímá prostě proto, že je nový.“ Středoví a levicoví voliči, kteří navštěvují jeho mítinky, se radují, že mají kandidáta, který má šanci uspět. Kritici Macronovi vyčítají, že nemá zkušenosti ze stranické politiky. Jak ale ukazuje pohled do USA, ty dnes už nejsou nutnou kvalifikací.

Na svůj nízký věk má Macron působivý životopis – po studiu filozofie a elitní školy pro státní úředníky pracoval několik let na ministerstvu hospodářství. Poté nastoupil jako investiční bankéř u Rothschildů, kde se díky své šikovnosti stal milionářem – povedlo se mu mimo jiné uzavřít fúzi mezi dvěma giganty, firmami Nestlé a Pfizer.

Zní to nepravděpodobně, ale vedle práce pro konzervativní banku byl současně také členem Socialistické strany. A pro jeho pracovní schopnosti si ho za ministra pro ekonomiku vybral prezident François Hollande. Macron si získal širokou popularitu také tím, že v sobě spojil rovnostářské ideály a tržní smýšlení – je přijatelný pro pravičáky i pro levici.

Macron vybočuje z řady také tím, že má o 24 let starší manželku, která je jeho bývalou učitelkou francouzštiny. Na soukromém lyceu, které náctiletý Macron navštěvoval, vedla divadelní spolek, ve kterém budoucí ministr vystupoval jako herec.

Noviny kulturu nepotřebují

Poprvé od doby, kdy The Beatles vystoupili v show Eda Sullivana, nemá bostonský tisk ve svých řadách člověka, který by se na plný úvazek věnoval psaní o populární hudbě. Tamní novináři léta sledovali místní dění od závratného úspěchu Aerosmith po cvrkot na indie scéně. Šest dekád soustavného informování o hudbě však ustalo v červenci, kdy se se svým místem v Boston Herald rozloučil hudební a divadelní kritik Jed Gottlieb.

Právě Gottlieb je autorem textu, který mapuje aktuální dění v kulturních rubrikách amerického tisku Curtains Fall on Arts Critics at Newspapers (Padá opona za uměleckou kritikou v novinách). Úbytek stálých novinářů v kulturních rubrikách je skutečně hmatatelný – netýká se jen populární hudby, ale také filmu, divadla a výtvarného umění. Trend se týká i tak zavedených periodik s kulturní tradicí, jako jsou Village Voice nebo The New York Times. Pro ilustraci: z 200 členů Jazz Journalists Association jich na plný úvazek pracuje méně než deset; a i když American Theatre Critics Association čítá 220 členů, těch, kteří mají stálé místo v redakci, je méně než prstů na jedné ruce.

Tendence je navíc taková, že kulturní žurnalistika se ukazuje být pro média zbytnější než třeba referování o středoškolském sportu. A jsou to vždy lokální scény, kdo na tom tratí nejvíc. Když město a region přijdou o lokální publicisty, přijdou také o zprávy o tom, co se v daném místě děje a jakému umění se tam daří. „Nejčastěji zmizí zprávy o méně známých kapelách, nahradí je zprávy o celebritách, které má na svědomí PR. Lokální publicista přitom ví o místní scéně a místních čtenářích něco, co se nedá ničím jiným nahradit,“ píše Gottlieb.