Národní anticharta
Co umělcům před 40 lety dala a vzala kolektivní smlouva s režimem
Je pátek 28. ledna 1977 a Václav Havel si do deníku poznamenává: „Všem je jedno, že jsem tady. Budu tu pořád.“ Už čtrnáctý den sedí ve vazbě v cele číslo 379 věznice v pražské Ruzyni. Ve stejný den kráčí po mostě v centru hlavního města jeho kamarád Pavel Landovský. Začátkem ledna je oba sebrali, když se autem snažili ujet estébákům při rozvážení výtisků Charty 77, dokumentu, který poprvé od sovětské invaze v srpnu 1968 otevřeně kritizuje porušování lidských práv v normalizovaném Československu. Po výslechu je pustili, ale pro Havla si po pár dnech přišli znovu a odvezli ho rovnou na Ruzyň.
Na mostě Landovský potkává Miloše Kopeckého, který zasmušile míří do Národního divadla. Před pěti lety si spolu zahráli v komedii Slaměný klobouk, která byla krátce po premiéře kvůli Landovského kritice prosovětského režimu zakázána a on sám má už pár let stopku v televizi i na divadle. Kopecký rozhodně nechce, aby ho potkal osud vzpurného kolegy. Proto jde do zlaté kapličky podepsat prohlášení, kterým po dvou týdnech vrcholí veřejné tažení proti Chartě a jež do dějin vstoupí jako anticharta.
Kopecký dávného přítele ujišťuje, že „jeho nedostanou“. Landovský to přejde s úsměvem a jde si sednout do nedaleké kavárny Slavia. Pořád je dost populární na to, aby mu vrchní naléval zadarmo. O pár desítek minut později do Slavie vcházejí čerství signatáři zmíněného provolání, které nese titul Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Když ve dveřích uvidí popíjejícího…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu