Bojte se, soudruzi

Česko si po výročí Charty 77 připomnělo i výročí tzv. anticharty a ve veřejném prostoru zůstala viset jedna ryze akademická, ale zajímavá otázka: bylo vůbec z pohledu tehdejšího režimu rozumné rozjet tak mohutnou zastrašovací kampaň proti signatářům Charty? Nebylo by lepší ji prostě ignorovat? Podobné uvažování vychází ze znalosti moderních pravidel public relations. Podle jejich fungování víme, že často bývá lepší nepříjemné zprávy nerozviřovat, nereagovat na ně, nedělat jim publicitu.

Pochybnosti o smyslu anticharty posílil i dokument České televize odvysílaný minulý týden. Jeden z hlavních ideologů normalizace Jan Fojtík prohlásil, že on osobně s kampaní nesouhlasil, protože byl přesvědčený, že chartistům pomůže. „To muselo vyvolat pouze zájem o ten text,“ prohlásil Fojtík o antichartě. Jak to tedy bylo?

Charta 89

V jednom oblíbeném starém vtipu se sejdou Čech a Jugoslávec a začnou debatovat o odboji za druhé světové války. Jugoslávec vykládá, jak se ve své zemi snažili usilovně bojovat s Němci, sháněli si zbraně a stříleli po okupačních vojácích, kde mohli. „Dělali jste to taky tak?“ ptá se nakonec českého partnera. „My? Ne,“ odpovídá Čech. „U nás to bylo zakázané.“

Když vznikla na začátku ledna 1977 Charta, nebylo z pohledu běžného občana Československa jasné, jestli je „zakázaná“, nebo „povolená“. V komunismu žádné podobně široce pojaté petice předtím nevznikaly, navíc právní povědomí lidí bylo omezeno přesvědčením, že nic se nesmí. Jenže text Charty…