Vypusťte bitkaře

Dnes už víme dost, aby se pohled na Andreje Babiše přesunul z osobních sympatií či naopak antipatií do věcného poznání: S žádným dosavadním předsedou politických stran nebylo spojeno tolik závažných kauz a pochybného jednání. Čtvrteční rozhodnutí vedení ANO, že je proti vydání Babiše a Jaroslava Faltýnka k policejnímu stíhání, nese jasné poselství: Náš šéf není občan jako každý jiný, on stojí nad systémem.

Berme to jako součást volebního programu ANO, takhle to tu po volbách bude vypadat. Aspoň už tedy vidíme, o čem Babiš ve skutečnosti sní.

Nevěřte nikomu

Kritici Andreje Babiše opakovaně připomínají, že nechápou, proč jej lidé podporují i poté, co o jeho vydání ke stíhání požádala policie. Na tom ale není nic moc nepochopitelného, k této lhostejnosti české společnosti vytvořily podmínky předchozí generace politiků. Kdo tady útočil na vyšetřovatele a státní zástupce, když se zajímali o ně samotné či o jejich spolupracovníky? Václav Klaus, Miloš Zeman, Petr Nečas, Jiří Paroubek, Mirek Topolánek, Miroslav Kalousek, Jiří Čunek… a s nimi v té době často celé jejich strany.

Proč tedy mají voliči ANO věřit, že nyní vše probíhá férově, když včera ještě mnozí tvrdili opak? Stejně tak to platí i z druhé strany, Andrej Babiš posílal verbálně do vězení kdekoho, oslavoval každé zatčení či obvinění jako důkaz změny, ale když přišlo na něj, je to najednou spiknutí. Jak se v tomto chaosu má společnost orientovat?

Tím, že nejvyšší ústavní činitelé neustále zpochybňovali tuzemskou spravedlnost, způsobili, že dnes je část veřejnosti imunní vůči podobně závažným situacím. Lze se tedy voličům ANO posmívat s tím, že jsou iracionální, ale problém je hlubší.

Současná situace je každopádně závažná. Stojíme před testem, co je a co není v této zemi ještě možné. V posledních měsících se hranice představitelného několikrát posunula, ale volby mohou udělat zásadní skok za onu hranici. Řada představitelů hnutí ANO říká, že o relevantnosti kauzy Čapí hnízdo rozhodnou voliči. Nemají to být tedy už soudy, ale veřejné hlasování. Je to absurdní představa, protože voliči nedisponují potřebnými informacemi. Když ANO vyhraje, bude to nepochybně vnímat jako stvrzení své nedotknutelnosti.

Zdůrazněme to tedy ještě jednou. Kauza Čapí hnízdo je závažná, podezření, že byl spáchán podvod, je silné. Policie postupuje věcně a logicky. Náznaky Andreje Babiše (ke kterému se přidal ministr spravedlnosti Robert Pelikán a prezident Miloš Zeman), že jde o svévoli jednoho policisty, minulý týden vyvrátil dozorující státní zástupce (spadá mimochodem pod rezort spravedlnosti), který se jasně za postup vyšetřovatele postavil. Andrej Babis naproti tomu nepřinesl nic, co by naznačovalo, že je obětí nějaké zvůle.

Hnutí ANO tu za pomoci prezidenta boří základní pilíře právního státu. Není možné, aby o vině či nevině lidí rozhodoval fanklub z Poslanecké sněmovny. Pokud Babiš ví, že je nevinný, nemusí se případného soudu bát. Tak jako se nebál o ČSSD, když se její lidé nedávno zapletli do možné korupce na ministerstvu školství.

Je mi to jedno

Hnutí ANO by zřejmě jednalo jinak, kdyby vidělo znepokojení u svých voličů. K tomu ale zatím, jak už bylo řečeno, nedochází. Andrej Babiš těží i z toho, že se mu podařilo k obrazu svému proměnit podobu politické debaty. Jako bychom byli v permanentním válečném stavu, kdy každou chvíli z nějakého tábora vyletí ničivá střela. Voliči pak nabývají dojmu, že nemají volit politickou stranu, ale vybrat armádu. A jak známo, v té se vyžaduje naprostá loajalita.

Ve stranách také dostávají stále větší přednost „bitkaři“, kteří umějí strhnout pozornost a nemají zábrany tlouct kolem sebe hlava nehlava. Poutá to totiž zájem veřejnosti i médií. Ještě nedávno sympatičtí Piráti rozjeli kampaň s obrázky politiků, které je prý třeba zavřít. Trapné? Rozhodně, ale pozornost konečně získali. Václav Klaus mladší je každou chvíli usvědčen z nějaké lži, nicméně fanoušci mu přibývají a kritikům politik ODS vzkazuje, že jsou mu lhostejní. Miroslav Kalousek by si zase mohl nechat zaregistrovat práva na slova jako kolaborace či kapitulace atd.

To vede k tomu, že nebitkáři uvnitř stran jsou odsouváni na druhou a třetí kolej. Řada talentovaných politiků napříč partajemi nedostává příležitost a širší veřejnost o nich neví. Tím se ještě posiluje pocit únavy z alfasameckých střetů, které dokážou divákům zvednout adrenalin, přitáhnout jejich pozornost, ale nikam nevedou, takže v konečném důsledku od volby spíše odrazují.

Do bojové mentality jsme se vžili natolik, že si téměř zakazujeme myslet. Kdo zpochybní ten či onen tábor nebo jen klade nepříjemné otázky, je zrádce. Debata je tak omezená a agresivní, že udržuje tábory ve svých zakopaných pozicích, takže nepomáhá nikomu jinému než jednotlivým politikům, kteří oněm zákopům vládnou.

Je smutnou realitou těchto voleb, že člověk vlastně nehledá stranu, z jejíž politiky by měl dobrý pocit, ale jen vybírá armádu, která mu pomůže porazit toho, kdo ho nejvíc štve. Chybí pozitivní motivace k hlasování, která většinou bývá nejsilnější. Na svého Macrona si tak Češi evidentně budou muset ještě počkat.