Síla osudu

Britové již vědí, že jejich představy o odchodu z Evropské unie byly naivní. Vynechme přitom tentokrát lži jejich vlastních politiků, včetně té nejslavnější a odvolané několik hodin po referendu, že totiž díky rozvázání členství každý týden ušetří 350 milionů liber, které pak investují do zdravotnictví. Více než rok po těsném hlasování se ukazuje, že i reálněji uvažující stoupenci odchodu z Evropy neměli ani tušení, jak obtížné je v dnešním světě existovat jako menší, samostatná, a přesto prosperující země. Do EU se vstupuje dlouho, přístupové rozhovory a domácí reformy trvají léta, někdy desetiletí. Zemi je potřeba zásadně proměnit. Opačným směrem to ovšem ani pro tak vyspělý a bohatý stát jako Spojené království není o nic snazší či rychlejší. A výsledek je i tak krajně nejistý, takže i někdejší ostří protagonisté brexitu začínají inklinovat k něčemu, co se silně podobá původnímu členství.

Dočasnost

Po měsících mlhavých postojů a spousty silných slov o „tvrdém brexitu“, vlastně odchodu bez jakékoli přátelské dohody se zbytkem EU, se politici všech rozhodujících stran na ostrovech začali shodovat, že dohoda s Bruselem je nutná – a nejen to. Politikům pravice i levice je nad slunce jasnější, že připravit zemi na samostatnou existenci je stejně dlouhý proces jako příprava na vstup. Výraz „tvrdý brexit“ ostatně čím dál častěji nahrazuje výraz „pád z útesu“, který sám dobře naznačuje, jakého osudu pro svou ekonomiku se Britové nyní obávají. Sny o rychlém odchodu…