The Wall už dávno není o tom malém a otravném Rogerovi

„The Wall už dávno není o tom nešťastném, malém a otravném Rogerovi, kterého jsme všichni nenáviděli,“ popisoval s nadsázkou muzikant Roger Waters v roce 2013 v talk show Jona Stewarta. Osmatřicet let uplynulo tento týden od vydání zásadního alba rockové historie, které nejprve popisovalo osobní pocity izolace jedince vůči se světu, ovšem v průběhu let se proměnilo v podobenství geopolitického uspořádání planety. Skladby z něj stále patří do Watersova koncertního programu a představí je i na chystaném pražském koncertě 27. dubna 2018 v O2 Areně.  U příležitosti výročí odemykáme profil Waterse coby takřka výhradního autora Zdi.  Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Vůbec nechápu, jak těch pětadvacet let uteklo. Nejspíš jsem někde musel přeslechnout startovní výstřel,“ prohlásil s pobavením Roger Waters v dubnové debatě pro The New York Times, když po závratně dlouhé pauze představoval nové album Is This the Life We Really Want?. První půlku své padesátileté kariéry charismatický muzikant prožil v čilé aktivitě: nejprve coby přísný vůdce jedné z nejúspěšnějších rockových kapel Pink Floyd a poté i na sólové dráze. Od roku 1992, kdy vyšla jeho poslední řadová deska Amused to Death, se však věnoval pouze péči o svůj odkaz. Dokonce tak pečlivě, že jeho obří vzpomínkové turné k mistrovskému dílu Pink Floyd The Wall, které se mezi lety 2010–2013 s přehledem stalo nejvýnosnější koncertní šňůrou sólového muzikanta.

Kanonický repertoár Rogera Waterse, potažmo Pink Floyd ze sedmdesátých let tvoří písně o konzumním životě, chamtivosti pozdního kapitalismu, společenské polarizaci, deziluzi, odcizení a hrůze z pravicového extremismu. To všechno jsou témata, která nástupem Donalda Trumpa do funkce vlastně není nutné příliš aktualizovat, Waters si toho byl při natáčení novinky vědom. Věrný pověsti Orwella rockové hudby, který si všímá lidské krutosti, kreslí i na novince chmurný svět. Ovšem nic tu není dílem fantazie.

Útoky dronů, uprchlické vlny, tající ledovce, vraždy novinářů, násilí na ženách, vše je jen pečlivě vyzobané ze zpravodajství a poskládané do sugestivní hudební mozaiky vytvořené rozhořčeným pacifistou. Došlo mu, že když coby mladík zpíval o zdech mezi lidmi, myslel to obrazně, ale dnes pociťuje, že jsou u moci vůdci, kteří by klidně postavili bariéry skutečné. „Představ si sám sebe v ulicích Lareda, představ si kasbu, představ si Japonsko, představ si své dítě s prstem na spoušti… Představ si, že se prezidentem stane blbeček,“ ponouká třiasedmdesátiletý Waters posluchače v aktuální skladbě Picture That, která je protkaná jemnými odkazy na Lucy in the Sky with Diamonds a vrací se tam, kde to všechno před padesáti lety vlastně začalo.

Květinová síla? Ani náhodou

Ve stejnou dobu, kdy Pink Floyd v roce 1967 natáčeli v londýnských studiích Abbey Road svůj psychedelický debut Piper at the Gates of Dawn, byli jen o pár kroků vedle utáboření The Beatles, kteří pracovali na přelomovém albu Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Na Waterse tehdy jejich nové písně mocně zapůsobily – ani ne tak hudebně jako tematicky. The Beatles začali populární hudbu používat k vyjádření současných myšlenek a pocitů: po éře love songů, teenagerských fantazií a tužeb náhle pop jejich prostřednictvím promlouval o realistických tématech, což bývalo do té doby výsadou folku a blues.

Sgt. Peppera osidlují civilní hrdinové, přemítá se zde nad stářím a rámec všemu dodává finální A Day in the Life odpíchnutá od četby novin. Ambiciózní a občansky angažovaný Waters, kterého hippie hnutí a osvobozování mysli pomocí halucinogenů naplňovalo značnou nedůvěrou, si právě tady vytyčil směr, jímž se Pink Floyd později pod jeho vedením vydali. Byl to on, kdo vzal po období alba Piper at the Gates of Dawn a odchodu zpěváka Syda Barretta otěže pevně do rukou – a postupně kapelu od experimentů odklonil v sedmé dekádě ke konceptuálním freskám The Dark Side of the Moon a Wish You Were Here, na nichž postupně dal průchod svým pochmurným politicko-společenským vizím. Barrettovu intuitivní nespoutanost kapela vyměnila za smysl pro disciplínu, dokonalý zvuk a prvky divadla a filmu, jež měly dát jeho poselstvím patřičnou bombastičnost a údernost.

„Květinová síla? Děláte si srandu? Ani náhodou,“ vzpomíná s odporem v rozhovoru z minulého týdne pro časopis Rolling Stone. „Nesmíte zapomínat, že jsem vyrůstal na díle Aldouse Huxleyho, George Orwella a H. G. Wellse,“ jmenuje hned tři velké autory dystopických knih varujících před různými formami ovládání, které hrozí moderním, technologicko-racionálně řízeným společnostem.

Nedůvěra vůči autoritám i zvýšená citlivost vůči válečné hrozbě se staly pro jeho generaci typickými leitmotivy a Watersova životní zkušenost je v tomhle ohledu ukázková. Otce nepoznal. Zapřisáhlý pacifista a silně věřící Eric Fletcher Waters nejprve odmítl vstoupit do armády a jezdil během bombardování Británie se sanitkou, během válečných let však postoj změnil, narukoval a v únoru 1944 padl v bojích v Itálii. Rogerovi bylo tehdy pět měsíců. Otec zůstával přítomný coby symbol hrdinství, vyrůstání s matkou angažovanou v mnoha občanských iniciativách však Watersovi dávalo obrovskou porci svobody a volnosti; brzy si mohl dělat, co chtěl, a také toho využíval. O to hůř snášel utažený školní systém, který se od třicátých let příliš nezměnil a pro uvolněnou mentalitu britských poválečných školáků byl zcela nesnesitelný. Odpor vůči němu brzy začali do jednoho hlásat členové skupin The Beatles, The Rolling Stones i Monty Python.

Svou cestu si našel také do skladby Another Brick in the Wall – jednoho z největších hitů Pink Floyd a nejznámější písně vůbec. Zeď mezi sebou a lidstvem – potažmo publikem – začal Waters stavět na základě zážitku s otravnými fanoušky, kteří kapele znepříjemňovali koncert v Montrealu v roce 1977. Vzteky na ně plivl. Svůj čin pak dlouho zpytoval a odrazil od něj konceptuální dílo The Wall (1979) popisující existenciální izolaci jedince ve společnosti. Zeď tu byla metaforou pocitů mladého muže, ale postupně se proměnila v nepříjemný geopolitický fakt uplynulých dekád.

„The Wall už dávno není o tom nešťastném, malém a otravném Rogerovi, kterého jsme všichni nakonec před lety nenáviděli,“ popisoval v roce 2013 v talk show Jona Stewarta. „Nyní pojednává o rebelii a povstání, v jehož jádru je chuť pochopit svět, a pokud možno pomoci lidem.“ Ostatně proto živé provedení alba inscenoval už v roce 1990 u příležitosti pádu berlínské zdi, proto se připojil k palestinské kampani BDS vyvíjející tlak na Izrael a proto také zpozorněl, když Donald Trump začal mluvit o stavbě zdi mezi USA a Mexikem.

Odvedl bych lepší práci

„Kdybych byl bůh, pozměnil bych žíly v obličeji tak, aby lépe snášely alkohol a byly méně náchylné ke stárnutí. Kdybych byl bůh, zplodil bych mnoho synů a nestrpěl bych, aby Římané ublížili jedinému z nich. Kdybych byl bůh, kdyby se mi s mým týmem dostalo té pocty, věřím, že bych odvedl lepší práci,“ zní první verše na albu ve skladbě Déjà Vu. Hlas má sice Waters léty otřískaný, ale místo smíření zní pýchou, vzdorem i odhodláním, jaké u jeho vrstevníků nebývá obvyklé.

Původně to měla být rozhlasová hra, v níž se mizantropický dědeček pokouší dát vnukovi odpověď na nezodpověditelnou otázku: Proč se zabíjejí děti? Když však torza hry společně s texty a hudebními ukázkami předložil producentovi Nigelu Godrichovi, spolupracovník Radiohead či Becka v nich uslyšel album a donutil na něm Waterse pracovat. Zároveň se mu dostalo pocty: Waters, který byl v Pink Floyd známý jako diktátor, jenž měl vše pod naprostou kontrolou, mu dal nečekanou volnost a nechal se vést jeho představou. „Musel jsem se naučit být tichý Roger, což bylo mimořádně těžké, ale povedlo se,“ říká o výsledku.

Is This the Life We Really Want? nakonec není album v ničem převratné. Shrnuje Watersovy typické postupy, které cizeloval s Pink Floyd, talent na sevřené albové celky, důraz na pozvolná tempa skladeb i texty hledající smysl v mediálním šumu světa. Vše je pouze vyvedeno v úspornějších tvarech, s důrazem na akustickou kytaru či klavír, jak se na pozdní nahrávky zasloužilých umělců sluší, a oproštěno od někdejšího velikášství domovské kapely. Jinak ale Waters zůstává v typické pozici rozlíceného humanisty, kdy každé idealistické a mírotvorné poselství doplňuje cynická poznámka či jízlivý šleh. Stáří Watersovi nepřineslo zklidnění, pocit ubíhajícího času naopak vyvolává potřebu zopakovat svá témata s větší naléhavostí.

Zároveň je album dílem člověka, který se narodil ve stínu války a dodnes si ho nese s sebou. Kromě krátkých měsíců mezi pádem železné opony a invazí do Perského zálivu vlastně nepřestal cítit nebezpečí globálního konfliktu a soumraku civilizace. A nyní chce přispět k nápravě. Možná je paradoxní, že tímhle hlasatelem smíření je nakonec člověk, který si nikdy nedokázal urovnat vztahy s bývalými členy Pink Floyd – ale Waters své limity dobře zná.

„V mém věku už má člověk přinejmenším tři čtvrtě života za sebou,“ svěřil se loni v rozhovoru pro web Noisey. „Právě proto mám v úmyslu čas, který mi ještě zbývá, věnovat tomu, že budu stavět na kusech lásky, co v sobě mám, a pokusím se zbořit co nejvíce zdí a předsudků, které mě dělí od ostatních lidí. A naše vlády, náboženské vůdce, nacionalisty, odpůrce imigrantů a Donaldy Trumpy bych chtěl povzbudit, aby se vydali se mnou, protože jestli tak neučiní, budeme pěkně v háji.“