Léto a krátké literární útvary se doplňují skoro stejně dobře jako prozaický debut a sbírka povídek. Právě vydaná kniha básníka a překladatele Petra Borkovce Lido di Dante v sobě spojuje obé. Navíc je jejím výsostným tématem severoitalské letovisko. A kde hledat lepší metaforu pomíjivosti než na místě, které ožívá jen během sezony?
Tucet povídek se většinou odehrává poblíž Ravenny, kde strávil poslední léta Dante Alighieri a kde je také pohřben. Právě nedokonaná návštěva jeho hrobky knihu otvírá – a procházka na spáleniště, které zbylo po borovicovém háji zasvěceném básníkovi, ji uzavírá. Povídky jsou psány v ich formě a jejich vypravěč je podle základní charakteristiky (překladatel, čtyřicátník, manželka s italskými kořeny) alter egem autora. Vyprávění se rozbíhá do popisů, úvah a komentářů, celková atmosféra je důležitější než děj – Borkovec v sobě nezapře básníka. Povídky se klenou skrze několik sezon během let, kdy se letovisko nenávratně mění. Vychází z módy, zanáší se odpadky, prodělává ekonomický úpadek, přichází o svérázné obyvatele, trouchniví… a s ním vypravěč i jeho vztah s Alicí.
Autor zachycuje postupné umírání se smířenou nevyhnutelností i ironií, přitom estetizovaně – takže povídky se čtou krásně smutně. Výjimkou z pocitu vševědoucí melancholie je poslední kus Rimini v zimě, který sbírku vyostřuje a v níž zmar dosahuje vrcholu. „Pineta nezmizela, stáli jsme na okraji její temné kopie. Z korun se bez přestání sypaly úlomky a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
