Po strništi na tandemu

Poslední filmy režiséra Jana Svěráka Tři bratři a Kuky se vrací nepatří zrovna ke vzrušujícímu proudu současné české kinematografie. Přesto se dvaapadesátiletý tvůrce konstantně drží ve výlučné pozici: podle jeho filmů se víceméně měří stav české produkce. Částečně za to vděčí reputaci z devadesátých let, kdy byl nekorunovaným králem tuzemské porevoluční tvorby. Na co sáhl, to se mu dařilo. Od Obecné školy, která mu v pouhých sedmadvaceti přinesla první nominaci na Oscara, přes Jízdu, která zvítězila na festivalu v Karlových Varech, po Kolju, který oscarovou nominaci už proměnil. Všechny jeho filmy byly událost, i když s odstupem času zeslábly.

Právě Kolja české kinematografii v transformační fázi vdechl naději, že český film může být světový – prodal se do dvaačtyřiceti zemí –, a vynesl Jana Svěráka na vrchol. S Koljou se zároveň datuje i začátek konzistentní spolupráce režiséra s otcem Zdeňkem Svěrákem, s nímž už natočil Obecnou školu a který je na scéně ještě větším pojmem než syn.

Přetrvávající popularitu filmů Jana Svěráka je tak možné vysvětlit neprůstřelně pozitivní reputací rodinné firmy, jakéhosi filmového ekvivalentu cukrárny s tradicí, jež nešidí na šlehačce, a vše v ní harmonicky klape. A zároveň tím, že nabízí, po čem všichni touží ještě víc než po sladkém: většina jejich filmů umožňuje divákům, aby ze sebe měli lepší pocit. Zčásti to platí i pro jejich nejnovější snímek Po strništi bos.

Obecně příjemné

Novinka vychází ze stejnojmenné knihy povídek Zdeňka Svěráka a je šestým projektem otce a syna (po Obecné škole a Koljovi, spolu natočili Tmavomodrý svět,Vratné lahve a Tři bratry). Film je ilustrací Svěrákových vzpomínek na dětství během druhé světové války, kterou prožil s rodiči u příbuzných na venkově v partě místních kluků. Scénář k filmu, který časově předchází Obecné škole, napsal Jan Svěrák. Ten popsal Obecnou školu i Po strništi bos v červencovém Týdeníku Rozhlas jako „rodinnou terapii“. Po strništi bos je z hlediska rodinné dynamiky pozoruhodné sezení. Pečlivě, s láskou až pietou k otci zachycuje epizody z jeho dětství tak, aby se na ně tatínkovi dobře dívalo. Rozprostírá krajinu klukovských her a objevování světa, v němž se hromada věnců za hřbitovem změní v bunkr, kde je možné rozumbradovat o definici válečného hrdinství a rozměrech zrady nebo přemýšlet o tom, co mají holky pod sukní.

Vzpomínky na přísného tatínka, amatérského včelaře, krásnou maminku, dobrodružství v partě, pasení hus a probouzející se sexualitu jsou pak většinou zalité zlatým světlem. Poezie je v klasech, slepičincích i zrncích prachu padajících ve sloupu světla z půdy, kde rozechvělý otec půjčuje vysílačku tajemnému odbojáři. Jedna epizoda plyne za druhou jako v opečovávaném albu. Dětství je idylické válce navzdory. Neproblematizuje se víceméně nic.

I když občas do idyly zajímavě pronikne realistický podtón trochu jako ze Stroupežnického. Chlapec sleduje rodinnou zlou krev mezi svým dědou a jedním z jeho synů přezdívaným „Vlk“ (skvělý minimalistický Oldřich Kaiser), s nímž se rodina nestýká a vypráví o něm strašlivé věci. Skutečnost se ale postupně ukazuje být jiná. To je ale jen jedna z linek, které se nakonec rozplynou do ztracena ve filmu, jenž vlastně nemá děj.

Je jasné, že Po strništi bos je v principu hlavně filmem pro Zdeňka Svěráka. I tak ale nabízí cosi příjemného a přenositelného i širokému publiku. Dospělý divák – a nemusí to být nutně ročník 1936 jako autor předlohy – se může vrátit do dětské idyly. Nebo si dětství alespoň přehrávat v podobně romantizujících fragmentech. Nejde totiž jen o dětství, ale o obecnější vzpomínku na dobu. Na dobu plnou tradic, dobu „předtechnickou“, zdánlivě neodcizenou zrychlenou současností. Život se z dnešního pohledu zdá „obyčejný“, „čistší“, „opravdovější“. Takto si je možné pamatovat dětskýma očima třeba i jinak dost problematická sedmdesátá léta. Idyla starých časů dokládaná v Po strništi bos záběry na mandlování, smaltované nádobí a rozhlas po drátě může leckoho dráždit, ale i tak vzniká libý pocit, že právě k takové tradici divák patří. Je zde možné najít obrazy, které budou k divákovi promlouvat čistě pocitově. Intuitivně.