Na malajsijském Radobýlu

Probouzíme se na východě Bornea. Upocené. Nevybalené krosny a pěj kilo banánů za jeden ringgit na dlaždičkách našeho levného hostelu. V celé oblasti neteče voda – wi-fi tu má každá díra, ale tekoucí voda nebo použitelný záchod často chybí.

Včera jsme opustily Sandakan, do dneška jsme myslely, že je to nejošklivější město, jaké jsme kdy viděly. Ale voilà – vítejte v Semporně! Google mate fotkami à la Maledivy, náš průvodce Lonely Planet je střízlivější, když Sempornu popisuje jako „největší zapadákov Bornea“. Je tu stále zákaz vycházení od setmění po svítání kvůli nájezdům filipínských pirátů. Je to v podstatě obydlená skládka u Pacifiku, pobřežní město, které nemá ani jednu pláž.

Kamarádka Němka se vyráží potápět, já si dávám ledovou kávu ve svačinovém pytlíku s gumičkou a brčkem (jihovýchodní Asie je ráj pytlíků) a čekám na dva třiadvacetileté kluky z couchsurfingu v bílém džípu. Grafický designér Tom pochází z etnické skupiny Bajau, tzv. mořských cikánů, kteří většinou tráví celý život na hladině oceánu – to může působit dost romanticky, ale dneska se dík masovému turismu živí především okrádáním kolem plujících lodí. Jeho kamarád vlastní malou pekárnu na okraji města.

První zastávka je ve škole, kde vyzvedáváme malého bratra ve školní uniformě. Na vzdělávání tu prý hodně dbají, mají povinnou školní docházku do sedmnácti let zcela zdarma. A je to znát. Většina místních mluví plynule anglicky, aniž by vycestovala – velkou roli asi taky hraje všudypřítomné hit rádio vysílající v angličtině.

Vypráví, jak kouří trávu, pekař si vyrábí svoje konopné máslo pro domácí „pandan“ bochánky. Ptám se, jestli to nevadí, když jsou muslimové. Rozverně odpovídají, že alkohol nepijí, ale o marihuaně v Koránu prý není ani slovo. Aha, tak jo.

Berou mě za město na neturistický kopec Bukit Tengkorak (doslova „kopec lebek“). Cestou nahoru potkáváme mladé lidi brnkající na kytaru Boba Dylana a místo piva popíjejí vodu z kokosu. Na vrcholu vysedáváme minimálně hodinu.

Přestože je to země tak jiná, něčím mi to místo připomíná náš kopec Radobýl u Litoměřic. Jen místo dubů a buků jsou tu palmy, místo Píšťanského jezera je tu Tichý oceán a místo komínů Lovochemie jsou tu olejové mlýny na zpracování palmového oleje. Kluci si jen postesknou: „Kdyby radši pěstovali technický konopí!“ Pak se vyptávali na naši sametovou revoluci a našeho „cool“ prezidenta, co byl předtím ve vězení.

Zvou mě na čerstvou rybu, ukážou mi dvě muzea (oba zapálení do místní historie britské kolonizace) a zastavíme se v pekárně, kde mi dají čerstvou svačinu na zítra. Večer mě odvezou zpátky přímo do hostelu, kde na mě nějaký děda z Papuy-Nové Guineje huláká česky: „Dobré odpoledne, jak se máš? Dobře?“ Prý jazyky jsou jeho největší koníček, učil se i esperanto.

Člověk se naučí mít tenhle odpad Bornea rád.

Monika Marešová

středoškolská učitelka