Kam míří novodobí samotáři

Hledání vlastních a naplňujících cest k životu, o němž pojednává následující text, patří k okruhu témat, jimž se Respekt pravidelně věnuje - stejně jako mezinárodnímu a domácímu politickému i společenskému dění. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně, a podpořit nás tak zároveň v současné situaci, staňte se našimi předplatitelkami a předplatiteli. Získáte tak nejen týdeník v digitální či papírové podobě a možnost číst si texty aktuální na našem webu, ale zároveň přístup do celého archivu Respektu, v němž najdete i tento text:

Ráno vstanu tak o půl čtvrté. No, někdy ve tři čtvrtě. Jde o to, abych byla na kole ve čtyři, před rozedněním. Pak jedu na kole… Pak jedu na kole…“ Drobná blondýna se v tuhle chvíli na okamžik zarazí a trochu nejistě se usměje. „No, pak jedu na kole,“ pokračuje a smíchy jí škubnou koutky úst. „Jako ne pořád, občas slezu, tělo si řekne. Je teda fakt, že člověk začne časem usínat, přijdou mikrospánky. Pak se taky stane, že z kola spadnete… No ale, prostě, jedu na kole. Jedu na kole tak do deseti do večera,“ dokončí dívka popis svého dne a na okamžik se zdá, že je sama zaskočená, jak jednoduše to zní. Zvedne oči. Pokrčí rameny. Takhle to ona prostě dělá.

Markéta Marvanová (22)  jezdí na kole celkem hodně. Dvakrát už během závodu Tour Divide ujela za necelý měsíc skoro 4,5 tisíce kilometrů napříč Spojenými státy. Účastní se ultramaratonů a jiných obtížně představitelných akcí. V zimě třeba běžela 150 kilometrů sněhem za polárním kruhem ve Finsku, jako nejmladší účastnice v historii ujela tisíc mil napříč bývalým Československem. Teď po ránu v Praze o sobě ale nemluví jako o vrcholové sportovkyni. Závodění jako takové už ji prý ani tolik nezajímá. Také není cestovatelkou, cestovatelé jezdí objevovat vzdálené kouty světa. „Poutník, poutník bude to slovo,“ říká. Její cesta vede z civilizace do samoty a za dobrodružstvím. Za poznáním sebe samé prožitým na vlastní kůži. „Ale rozumíte, nejsem a nechci být žádná zahořklá samotářka, divoženka z lesa. Mám ráda lidi, ráda se s nimi bavím. Ale potřebuju ten kontrast mezi životem v civilizaci a životem o samotě mimo ni. Potřebuju tu intenzitu. Potřebuju všechno zažít a prožít. A poznat sebe samu dokážu jenom na určitém fyzickém a psychickém prahu. Třeba když šlapu úplně svobodná divokou krajinou a dva dny nikoho nepotkám.“

Celebrity v tajze

Markéta se zjevně umí vytrhnout ze zaběhaných pořádků. Jezdí po Praze jako kurýrka, aby pak mohla za vydělané peníze jezdit po prérii jako poutnice. Studuje vysokou školu, ale v institucionální vzdělávání vlastně nevěří. „Četla jsem jako holka Foglara, ale to je jenom knížka,“ mává rukou. „Když ale jedu, je to tak silné, že si pamatuju každý detail. Čas plyne jinak, jako bych za den prožila měsíc. Ráno a večer, když je v přírodě největší ruch, já šlapu a jsem toho součástí. Jinak tu opravdovost vůbec nemůžu poznat,“ snaží se vysvětlit své zážitky. Dostat tyhle emoce do slov není úplně snadné, oči a gesta však mluví samy.

Markéta se vlastně zdá být moderní inkarnací dlouhé tradice procházející napříč lidskými civilizacemi. Člověk je samozřejmě společenský tvor a jeho výjimečný talent fungovat ve složité sociální hierarchii se dnes běžně považuje za důvod, proč tenhle živočišný druh bez drápů, ostrých zubů a rychlých nohou vystoupal na vrchol potravního řetězce. Mezi „svými“ ve společnosti se cítíme doma, a jestli se v tomhle civilizačním prostoru něčeho bojíme, pak je to osamělost. Zůstat sám budí ve spoustě z nás hrůzu a strach. Světová média právě minulý týden zveřejnila další průzkum na tohle téma, třetina Američanů se podle něj cítí osamělá, téměř dvacet procent dospělých Britů tuhle úzkost zažívá „neustále“ nebo „velmi často“. Polovinu těchto lidí nakonec zakoušený stres přivede předčasně do hrobu.

Touha po vzájemné pospolitosti je ale jenom jedním pólem lidské osobnosti. Z dějin se běžně vedle politiků, vojevůdců a jiných organizátorů lidských mas vynořují samotáři, poustevníci a individualisté všeho druhu. Čínský taoismus, indický buddhismus ani západní křesťanství se nezrodily na pravidelné pondělní poradě, ale v soustředěném přemítání pod stromy či na poušti. Sokrates naučil antické Řeky, že hodnota jedince se nemusí odvíjet od toho, jak dobře zapadá do soukolí městského státu, a následovala exploze filozofujících výstředníků v čele s Diogenem ze sudu. Rané křesťanství mělo své pouštní poustevníky, za nimiž táhly davy pro radu a inspiraci. Ve středověkém Rusku vznikla celá města tak, že křesťanští milovníci kontemplační samoty utekli před civilizací do hlubokých lesů a ke svému zděšení pak zjistili, že je tam jejich nadšení obdivovatelé stejně našli a založili okolo jejich pousteven nová sídla.