Pro nepoučené publikum

Pro jedny je malujícím sochařem, pro druhé sochařícím malířem. Poté co letos Jaroslav Róna (60) dokončil se svou ženou Lucií svou první architektonickou realizaci, rodinný dům v pražském Radotíně, stane se pro leckoho i domy navrhujícím výtvarníkem. Záleží na tom, jestli se zeptáte malíře, sochaře, či architekta. Představitelé těchto oborů se totiž obvykle pevně drží svého řemesla, nepřeskakují do jiných, a když to někdo dělá, je jim to protivné a neberou ho mezi sebe.

Pro Rónu tradiční soustředění pouze na jedno odvětví umělecké práce nikdy neplatilo. Naštěstí – právě v jeho eklektickém přebíhání a zároveň důsledném držení nezaměnitelného rukopisu spočívá hlavní půvab jeho díla. Nejlíp to dokládá aktuální výstava Jaroslav Róna 1997–2017 v Domě U Kamenného zvonu Galerie hl. města Prahy.

Vlastní vesmír

Pamětníci vědí, že na stejném místě se Róna představil už před dvaceti lety. Tehdy se ještě krajem nesl dozvuk heroických výkonů rozpadlé skupiny Tvrdohlaví, již Róna spoluzakládal a s níž se mu za totality díky kolektivní energii podařilo probourat bolševická dogmata o tom, co se smí veřejně vystavovat. Po revoluci si šli Tvrdohlaví záhy každý svou vlastní cestou a Róna patřil k těm, kdo se v nových podmínkách rychle dobře rozkoukali.

Oženil se a narodila se mu dcera. Pro režiséra Vladimíra Michálka vytvořil scénografii k filmu Amerika s nezapomenutelnými…