V Havlových Spisech mu patří nepřehlédnutelné, totiž iniciační místo: Jiřímu Kuběnovi (vlastním jménem Jiří Paukert) věnoval začínající spisovatel svůj vůbec první text, když v sedmnácti letech hodnotil činnost literární skupiny Šestatřicátníci. Vedle Havla a Kuběny do ní patřili Josef Topol, Viola Fischerová či Věra Linhartová a právě tehdy v polovině padesátých let se v téhle generaci narozené v šestatřicátém roce zrodil obdiv jak ke vzorům básnickým (Nezval, Holan, Kolář, Hrabal), tak výtvarným (Tichý, Zrzavý, Medek, Nepraš, Koblasa).
Zatímco spolu v nerozlučné dvojici navštěvovali umělce tvořící na okraji společnosti, sami se tímto okrajem stávali. Havla čekal osud věčně pochybujícího, a přesto v lepší časy věřícího dramatika-disidenta, vystudovaný kunsthistorik Kuběna se stal průvodcem na hradě Bítov a jeho homosexuální orientace kombinovaná s jímavě prožívaným konzervativním katolicismem ho při psaní veršů zahnala do pozice „extrémní básnické samoty“, jak to po revoluci nazval v jednom z prvních publikovaných rozhovorů.
Nikoli kvůli básním, ale právě kvůli svému „atypickému, za komunismu tabuisovanému Érotu, Érotu tehdy pod zákonem“, jak Kuběna poeticky nazýval směs lásky a erotiky, stál ze všech „šestatřicátníků“ celý život nejvíc v pozadí. Revoluce na tom mnoho nezměnila, ačkoli se i on jako kastelán Bítova stal podobně jako Havel na dlouhý čas hradním pánem. Na „svém“ hradě uspořádal řadu básnických sjezdů, výstav, setkání a několik následovníků tu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu