Vzhůru k atestaci

Budík mi zvoní v šest, ale vzhůru jsem už asi od půl páté. Naštěstí se mi navzdory stresu podařilo usnout poměrně brzo a cítím se tak celkem svěží. Určitě pomohlo to pivo, co jsem si dal v hotelovém baru před spaním. Dělával jsem to takhle často i na fakultě před náročnou zkouškou, poslední den se už neučit a zajít na jedno. Funguje to pořád.

Od poslední státnice na medicíně  jsem ale žádnou pořádnou zkoušku neskládal. A teď jsem se dohrabal až k atestaci. Trvalo mi to o pár let déle, než je třeba, život mě trošku přibrzdil a řádně vyškolil, ale snad jsem teď o to odolnější.

Vzdělávání lékařů je vymyšlené hodně neúčelně, systém vám pořád hází klacky pod nohy. Největší potíž je s povinnými odbornými stážemi, obzvlášť když máte hlavní úvazek v malé okresní nemocnici. Navíc o smysluplnosti některých z nich vážně pochybuji, na jednotlivých specializovaných pracovištích totiž často není nikdo, kdo by byl ochoten vás něčemu učit, v lepším případě fungujete jako levná pracovní síla, v tom horším jste přítěží. Naštěstí to tak není vždycky a kvalitní stáže nakonec převažovaly.

Učení na atestaci mi zabralo v podstatě rok, poslední dva až tři měsíce byly hodně intenzivní. Už ty knihy nemůžu ani vidět. Předepsaný záběr znalostí je nesmírně široký, náročnější zkoušku jsem opravdu nikdy neskládal.

Teď jsem na Moravě v hotelu, za sebou mám praktickou část atestační zkoušky a dnes mě čeká ústní, výrazně obtížnější. Dám si sprchu, sbalím věci a kufr hodím do auta. Na snídani potkávám jednu kolegyni. Vypadá unaveně a nervózně, ostatně jako všichni, které jsem včera potkal. Bývám spíš kliďas, ale dnes jsem dost nervózní. Učit se to celé znovu by se mi nechtělo.

Na děkanátu fakulty, kde se bude atestace odehrávat, jsem asi půl hodiny před plánovaným začátkem. Postupně dorážejí ostatní, je nás osm. Po vyřízení formalit přicházejí i členové komise, jeden vedle druhého samé špičky v oboru. Nikomu se nechce začínat, tak jdu první, aspoň to budu mít za sebou. U zkoušek většinou už po vytažení otázek poznám, jak to bude asi probíhat. Dnes si připadám jako zajíc na honu. Kdyby chtěli, nechají mě v tom pěkně vykoupat. Znalosti členů komise nemám a ani mít nemůžu. Naštěstí jsou féroví, drobné nedostatky přecházejí se stoickým klidem, i když laťka je posazená stále dost vysoko. A tak to asi má být.

První, druhá, třetí otázka, smršť dotazů, snažím se působit suverénně a za chvíli je konec. Jak dlouho to trvalo? Půl hodiny, hodinu, ani nevím. Vycházím ze dveří a zhluboka si oddychnu. Cítím na sobě zraky nervózních kolegů.

Ať už to nakonec dopadne jakkoli, můžu zase začít normálně žít, věnovat se rodině, kouknout občas na nějaký dobrý film, číst i něco jiného než odborné texty, sportovat. Znáte ten opojný pocit po dosažení vytyčeného cíle, kdy se vám z ramen svalí balvan, vyplaví se endorfiny a člověk se uvolní? Tak ten bohužel nepřichází, asi té únavy a stresu bylo přece jenom za poslední týdny moc. Tak snad za pár dní, až si hlava trochu odpočine.

Ještě musím vyčkat vyhlášení výsledků, které bude až na konci dne. Mám z toho převážně dobrý pocit, kdyby mě chtěli vyhodit, udělali by to snad rovnou. A tady se nehraje na prospěch, tady je důležité, jestli máš, nebo nemáš.

„… pane doktore, diplom vám přijde spíš až po Novém roce, většinou jim to na ministerstvu chvíli trvá…“ Tak ať!

Cestou domů přemýšlím, proč vlastně dělám tuhle bláznivou práci, ve které s úspěchem přichází mírné opojení a s neúspěchem leckdy totální zmar. Asi proto, že medicína je prostě zajímavá.

Už chci jen dojet v klidu domů, políbit manželku s dcerou a usnout.