Chudí už jsme byli

Jedete navštívit festival Karla Maye do Německa. Četl jste nějakou jeho knihu nebo viděl film?

Abych řekl pravdu, tak ne. Ale hodně jsem o Karlu Mayovi slyšel, znám jeho život, taky jsem navštívil jeho muzeum. A vím, že ho tady lidé mají rádi.

Jste náčelník malého indiánského kmene, Oneidové mají sotva tisíc členů. Jak na vás pořadatelé festivalu vlastně přišli?

Náš kmen patří k nejúspěšnějším ve Spojených státech. Provozujeme na území naší rezervace ve státě New York velký rezort s kasiny, hotely a golfovými hřišti a kromě toho máme také produkční studio, které vytváří filmy, hlavně animované. Filmy jsme začali dělat proto, abychom představili přesnější a pravdivější obraz toho, kdo jsou ve skutečnosti domorodí Američané.

V Hollywoodu se dnes podobné projekty prosazují těžko, protože studia sázejí na předvídatelně ziskové filmy. A tak když jsme slyšeli o fenoménu Karla Maye, říkali jsme si, že bychom mohli zkusit spolupráci v Evropě. Festival je ideální příležitost ukázat, kdo jsme, mezinárodnímu publiku.

Říkáte, že vám jde o pravdivější obraz domorodých Američanů, mayovky ale mají k realitě docela daleko. Nejenže spisovatel ve Spojených státech nikdy nebyl a žádné indiány neznal. Jeho Vinnetou, jenž se nyní dočkal nového televizního zpracování, je přímo učebnicovým příkladem stereotypu „vznešeného divocha“.

To je samozřejmě pravda. Ale Vinnetou ztělesňuje ideu, že americký indián je patriot, který bojuje proti agresivnímu kvaziterorismu, a to je bezpochyby pozitivnější stereotyp, než na jaký jsme zvyklí u nás doma. Společnost nás indiány dlouhá léta démonizovala a marginalizovala. O našich dějinách se dodnes ve škole moc neučí, většina Američanů je ani nevnímá jako součást svých dějin. A tohle přežívá, všude najdete ohledně indiánů mnoho drobných nepřesností nebo urážlivých souvislostí. Viděl jste třeba film Iron Man 3?

Bohužel ne.

Na začátku je scéna, která připomíná masakr u Sand Creeku. Tehdy v roce 1864 americká armáda pozabíjela asi sto padesát Čejenů a Arapahů, počkala, až všichni muži z vesnice odejdou a pozabíjela hlavně ženy a děti.

Nejen já si myslím, že tenhle film odkazuje na masakr nevhodným způsobem. Většina společnosti si neuvědomuje, že pro nás jsou tyhle rány stále živé, neseme si jejich důsledky. Byla nám ukradena půda a zdroje, základní spravedlnosti se nám nikdy nedostalo, a na to nejde tak snadno zapomenout. Jako americký indián žijete s příběhy, které vláda nerada slyší, protože komplikují úvahy o ctnostech a demokratičnosti země.

Takže vidění Karla Maye je vám bližší, protože má indiány rád?

To, co napsal, nebylo vždycky založené na faktech. Ale napsal to v pozitivním duchu a v takové atmosféře se omyly uvádějí na pravou míru mnohem snáz než v nenávistném prostředí. Evropa má prostě i díky němu vůči domorodým Američanům vstřícný pohled. Proto nás napadlo, že třeba na německém trhu by mohl být zájem o naše filmy větší.

Oheň, který pořád hoří

Vyrůstal jste v rezervaci?

Našemu národu moc půdy nezůstalo. Z původních šesti milionů akrů, které Oneidové obývali, rezervace nakonec zabírá třicet dva. Když jsem vyrůstal, byla to blátivá cesta lemovaná přívěsy, chyběly rozvody vody a elektřiny. Většina z nás včetně mě bydlela mimo rezervaci v běžné příměstské zástavbě.

O tom, kdo jsem, jsem se dozvídal hlavně od matky. Samozřejmě všude vás obklopují předsudky. Nemají je jen obyčejní lidé, ale také policisté, soudci, politici nebo zaměstnavatelé. Nikdo z těch lidí není indián a všichni vědí z filmů, jak jsme nebezpeční. A tihle lidé o vás rozhodují. My nepíšeme zákony, neděláme rozhodnutí.