Bezdrátová mícha

Lékař a vědec Aleš Hejčl ukazuje na obrazovce počítače snímek páteře, která po úrazu podivně uhýbá do strany, teprve o pár obratlů dál se vrací zpět do původního směru. Mícha se na první pohled zdá být v pořádku, ve skutečnosti je však zhmožděná, oteklá, poškozená tak, že nervová spojení v ní už nemohou přenášet signály z mozku k centrům pohybu. Pacient se pravděpodobně nebude už nikdy normálně hýbat a Hejčl cítí v podobných případech bezmoc: ačkoli je neurochirurg, soustředit se může jen na nápravu a stabilizaci páteře. „S míchou neděláme nic,“ říká nespokojeně a připomíná, že jen v Česku si míchu poraní zhruba 200–300 lidí každý rok. Celosvětově je to až půl milionu případů ročně.

Opravit ji, obnovit v ní nervová spojení lékařská věda zatím neumí a s výjimkou několika vzácných klinických studií se o to u lidí ani nepokouší. O to fantastičtěji vypadá výzkum uskutečněný ve Švýcarsku a publikovaný loni na podzim v časopise Nature. Kromě jisté naděje pro paralyzované přináší také údiv, kam dospělo propojování živého organismu a stroje.

Stiskem tlačítka

Ovládání pohybu bez přímého nervového spojení, pouhou silou myšlenky, je častým námětem sci-fi literatury. Figuruje třeba ve slavné novele Arthura Clarka Setkání s medúzou z roku 1971 či ve starším příběhu Poula Andersona Říkejte mi Joe, jímž se nejspíš inspirovali tvůrci filmu Avatar. Námět je vždy podobný: paralyzovaný, chůze neschopný člověk ovládá svým mozkem stroj, případně uměle…