Čapek v domě u potoka

Před osmdesáti lety, 25. prosince 1938, zemřel na plicní edém ve věku 48 let spisovatel Karel Čapek. Při této příležizosti odemykáme následující text: 

V Čechách jsme stopy dějin většinou zvyklí hledat na velkých bitevních polích, hradech či zámcích, případně později v parlamentu nebo na náměstích. V jednom zapadlém koutě středních Čech nic tak velkolepého nenajdeme, přesto se i tady psala naše historie. V domě u potoka psával Karel Čapek, tady čelil běsům druhé poloviny třicátých let, zde sepisoval vyznání svobodě a poselství národu, která evidentně nedolehla k tolika uším, ke kolika by měla. Ale jsou silná i dnes – stejně jako je silný duch místa, kde kdysi vznikla.

1932 Kus naší politické a veřejné mizerie je v tom, že tolik lidí sbírá své názory a zkušenosti ušima a ne očima. Trochu míň slyšet a trochu víc vědět: to by posloužilo nejlíp našemu veřejnému mínění.

Nejčeštější kout

Když se návštěvník vypraví z malé obce Stará Huť nedaleko Dobříše po úzké silnici směrem k Sychrovskému potoku, má pocit, že se vydává na pouť proti proudu času. Rybník obklopený rákosím, ve větru komíhající se pole, trylkující slavík, v dálce malá ves, ze které ční velký tovární komín, pokroucené akáty kolem klikaté cesty… Nic nesvědčí o 21. století, i telefonní vedení tu působí staře.

Karel Čapek při prvním pohledu na toto místo podle vzpomínek jeho ženy Olgy Scheinpflugové jen vydechl: „Tohle je to nejčeštější, co jsem kdy viděl.“ A přesně ten samý dojem má příchozí o dvaaosmdesát let později.

Karel a Olga dostali Strž, jak místu začal Čapek říkat, jako svatební dar v roce 1935. K doživotnímu užívání jim ho poskytl místní podnikatel a mecenáš Václav Palivec, jehož bratra Josefa, vynikajícího básníka, si vzala Čapkova sestra Helena. Palivec vlastnil nedaleké panství Osov, kde se za první republiky scházela kulturní elita, jako například Hugo Haas či Eduard Bass. Čapek původně dar nechtěl přijmout, protože nevěřil, že by letní dům nějak využil, ale když se přijel podívat, okamžitě jej empírová stavba okouzlila. Přátelé spisovatele vzpomínali, že zřejmě nejvíce na něj zapůsobilo, v jak špatném stavu se dům i zahrada nacházely, takže si hned v představách kreslil, co a jak upraví a vylepší. Zařekl se ale, že chce zachovat divokost místa, „nezotročeného rukou člověka“.

1933 Jako malý národ si nemůžeme dovolit, aby vzdělání a inteligence zůstávaly nepotřebným a nepoužitelným haraburdím na smetišti práce. V té věci je nutno volat po svědomí a rozumu všech, kdo rozhodují v našem státě. (…) Pozor na to: vidíme-li, že diktatury dělají z mládí svůj nástroj, pamatujme, aby demokracie nebyla mladým chladnou a starou macechou.

Stavení se nachází přímo pod rybníkem, cestu k němu lemuje vyšší zeď, která zbyla ještě z časů, kdy tu původně stálo několik továrních budov. Za branou se ukrývají vysoké stromy, jejichž společenství vytváří dojem jakéhosi přírodního stavení se střechou z hustých větví a listů. Až po chvíli lze z cesty spatřit kouzelný dům, který připomíná spíše francouzský než český venkov.

Na zahradě Čapkovy Strže člověka ihned obestře pocit, že je na nejbezpečnějším a nejklidnějším místě na světě. Nedoléhají sem žádné zvuky z okolního lidského světa, po stranách se zvedají kopce porostlé stromy, vpředu stojí hráz rybníka, takže dům je chráněn jakýmsi přírodním valem.

1934 Buď půjde Evropa do nové války, do série katastrof; žádná válka nedá konečné hranice, a každý politický nebo hospodářský nacionalism se bude vždycky srážet s nacionalismy jiných státních značek.
Nebo – ta možnost není dosud vyvrácena – Evropa se rozhodne pro tu druhou cestu. Jsou-li to hranice, co stojí v cestě míru mezi národy, dobrá, učiňme je méně hranicemi. Je-li to, co nás dělí, hospodářský a politický nacionalism, zkusme spravovat svět mezinárodním hospodářstvím a světovou politikou.

Čapek potřeboval pořád něco budovat, ať už to byl stát nebo zahrádka v Praze. A jedno souviselo s druhým, v přírodě hledal odpočinek i inspiraci, v psaní smysl svého bytí. Od Palivce tak vlastně nemohl dostat lepší dar v příhodnější chvíli. Tady mohl tvořit ve velkém.

Když se návštěvník Strže postaví čelem k domu, po levé straně stojí menší domek, někdejší hájovna. Po pravé straně jsou pak porostlé pergoly a venkovní jídelna, kterou nechal postavit Karel Čapek. Za ní se rozprostírá džungle keřů a stromů, kterými se dá proplétat úzkým tunelem. Ta nejkouzelnější část se ale ukrývá až za domem. Je tady rozlehlá louka, otevřený prostor, nikde široko daleko není vidět zásah člověka, jen příroda. A i když výhledu trochu brání mimořádně vzrostlé stromy, které působí jako z jihoamerického pralesa, krajina za nimi utíká dál a nic ji neruší.

1934 Nebo to další heslo „Pryč s emigranty“. Jako by vám zvlášť šlo o to, udělat radost panu Goebbelsovi a těm ostatním. Jsou vám snad němečtí naci tak milí a blízcí, že ukazujete pěst jejich odpůrcům nebo obětem? Pravda, žádná emigrace není příjemná, nebyla příjemná ani emigrace ruská; ale potěšení není na žádné straně. Nezapomínejme, že náš národ také měl své emigranty.

Zleva a zprava

Druhá polovina třicátých let už svým současníkům neumožňuje nemyslet na válku. Ferdinand Peroutka, nejbližší přítel Karla Čapka, od roku 1933 publikuje ve svém týdeníku Přítomnost každý rok komentář s titulkem: Kdy bude válka? A Čapek už v roce 1934 marně píše, že aby se předešlo další válce, je nutné zrušit státní hranice a zahájit ekonomickou spolupráci mezi evropskými zeměmi. Se svou myšlenkou předbíhá dobu.

1934 Všecko se vrací, až po tu archaickou terminologii z anno domini; znovu je kdeco národní, nenárodní nebo protinárodní, znovu jsou vyhazováni z národa lidé kritičtější, znovu se ve jménu vlastenectví hlásá k slovu kulturní zápecitost, žehrá se proti všemu nenárodnímu novotářství, kdekdo je zrádcem národa a tak dále. Vše jako bývalo. (…) Ta nová vlna nacionalismu je stará přes padesát let. Buď jsme se tak málo změnili, nebo jdeme zpátky.

Karel Čapek je v té době na vrcholu tvůrčích sil. Obdivují ho nejen domácí čtenáři, ale i svět. Jeho knihy jsou překládané do mnoha jazyků a pravidelně se o něm píše jako o možném laureátovi Nobelovy ceny za literaturu. Přes to všechno vidí svůj hlavní úkol ve službě vlasti.

Jeho dramatická i literární tvorba se s vývojem v Evropě mění. V roce 1935 píše Válku s mloky – alegorii na sílící fašismus a varování, kam vede ustupování zlu. O dva roky později sepisuje Bílou nemoc, divadelní hru burcující proti sílícímu fašismu. Její obsah je tak přesným obrazem skutečnosti, že přiměje německého velvyslance k oficiálnímu protestu proti očerňování Hitlerovy říše.

Patrně největší společenská síla se ale ukrývala v Čapkových sloupcích a komentářích, které vycházely zejména v Lidových novinách a Přítomnosti (viz uvedené citáty). Čapek rád psal o běžném životě, o květinách, jaru, krajině nebo češtině, ale politika jej zajímala odjakživa. Nebyl klasickým politickým komentátorem, většinou si spíše všímal obecných pravidel. Ve druhé polovině třicátých let se však aktuální dění stává čím dál častějším předmětem jeho psaní. Věnoval se obvykle důsledkům hospodářské krize, vzestupu Adolfa Hitlera, ale také české malosti, mizivému zájmu zdejších lidí o politiku i dění ve světě, kritizoval české odmítání pomoci uprchlíkům z hitlerovského Německa či návrat útočného nacionalismu.

Apeloval na sounáležitost s lidmi v nouzi, opakovaně publikoval odkazy za účty různých charitativních organizací, vyzýval k podpoře mladých lidí při hledání zaměstnání, protože stoupenci totalitních ideologií využívali zejména frustrace nejmladších generací. Čapek volal po slušnosti, štědrosti a aktivním občanství.

V jeho úvahách je jasně patrný vliv Tomáše G. Masaryka, ke kterému Čapek vzhlížel a s nímž vedl v letech 1925–1935 diskuse, jež zachytil v knize Hovory s TGM. Kvůli blízkosti k prezidentovi a občanskému psaní se na něj stále větší část české společnosti dívala jako na „oficiálního spisovatele“, což ho trápilo, a v roce 1935 dokonce přimělo k rezignaci na post předsedy československého PEN klubu. V občanské činnosti ale naopak ještě přidal a statečně čelil kritice zleva (pro jejíž nositele byl „propagátorem kapitalismu“) i zprava (kde ho nálepkovali jako „zarputilého marxistu“).

1934 Jak známo z mluvnice, „ale“ je spojka odporovací. Ale lidé nic nevyvracejí ani nepopírají, nýbrž jenom odporují, kladou všemu jakýsi odpor; jsou to od nátury špatní vodiči, ve kterých se ztrácí sdělovaná energie. Nepopírají, že dvakrát dvě jsou čtyři; dají jenom najevo, že na tom tak mnoho nezáleží, že si tu čtyřku můžete dát za klobouk a že jsou na světě důležitější fakta, například to, že dvakrát tři je šest. Kdybyste před nimi vytáhli z vody tonoucí dítě, neřeknou vám, že jste to neměl dělat; spíš se vyjádří asi v ten smysl, že vaše jednání bylo sice správné, ale že na lodi Principessa Mafalda utonulo tři sta nebo kolik osob a ty že z vody nikdo nevytáhl.

Hlavně ticho

Řadu zmíněných článků, her a knih napsal mimo jiné i ve Strži. Zejména díky vzpomínkám jeho ženy Olgy Scheinpflugové máme poměrně dobře zachycené, jak to tu chodilo. Vybavení domu bylo starší, neboť i když byl Čapek jinak milovníkem moderní architektury i nábytku, Strž se rozhodl opatřit věcmi po svých rodičích, které měl uložené v jedné místnosti v Praze. Ve stejném stylu pak dokupoval další věci, včetně obrazů, nad kterými mnozí kroutili hlavou. To však byl jeho záměr, všichni se tu prý měli cítit jako u babičky.

Čapek miloval společnost, takže v domě byli téměř neustále nějací hosté. Kvůli nim i přistavěl v domku hajného dva pokoje. K dispozici bylo množství jídla a pořád prý musela být připravena černá káva. S návštěvníky vášnivě debatoval o politice i kultuře – a to i při hledání hub či koupání –, také se tu ale zpívalo a hrálo na různé nástroje.

Když však usedal k psaní, potřeboval naprostý klid, nesnesl prý ani vrzání dveří. Ticho pro něj bylo tak důležité, že odmítal psát na stroji, protože ho rušil klapot železných písmenek na válci. Postaru namáčel pero do kalamáře. „Mně to dělá dobře,“ citovala ho Olga, „to věčné a nutné namáčení pera v kalamáři je jako rytmický oddech mozku.“

Červené pero a zprohýbané kalamáře i dnes leží na Čapkově malém psacím stole. Ten je potažený již lehce vybledlou zelenou látkou, do které čas vyhloubil drobné důlky. Stojí u něj ne příliš pohodlná židle, na níž musela spisovatele bolet už tak nemocná záda. Možná i proto je jen dva kroky od stolu postel, na které se mohl protáhnout a pozorovat, jak lampa s figurálními motivy uprostřed stropu vrhá stíny. Případně stačilo roztáhnout záclony a pohlédnout na uklidňující louku za domem.

Výsadní postavení měl v domě Ferdinand Peroutka. Čapek mu v podkroví zařídil pokoj, úzkou místnůstku obloženou dřevem. I dnes tu může host spatřit šéfredaktorovu postel, oblíbené knihy či šachy. Jsou tu ale také věci přivezené po roce 1989 z jeho pozdějšího exilu v Americe. Na stolku u lůžka je v originále detektivka od Agathy Christie, založená reklamním čistítkem na brýle jedné newyorské firmy, dýmka značky Dunhill a zdobená sklenice. Pod oknem stojí houpací křeslo, které si pečlivější pozorovatel vybaví z legendární fotografie Jana Lukase z konce šedesátých let – je na ní zachycen Peroutka, jak si vypráví s Václavem Havlem, který jej navštívil v New Yorku.

1935 To dětinské očekávání, že změní-li se osoby, bude všechno na světě jiné a lepší, má svůj protějšek v dětinsky zklamaném pocitu, že všechno, co je, je špatné. Jak vidět, kolísá politické vědomí lidí mezi naprostým pesimismem vůči přítomnému stavu a bezuzdným optimismem vůči tomu, co přijíti má. To dvoje patrně souvisí; proto každá demagogie v první řadě hledí dokázat, že všechno, co se přítomně v tomto slzavém údolí děje, je samá lumpárna, zlodějna, zrada a špatnost; v čím horších barvách je vylíčena skutečnost, tím bujněji kvete pšenice těm, kteří přicházejí, jak říkají, učinit konec těmto nesnesitelným poměrům. Je to starý a primitivní trik, a přece ještě pořád účinný.

Peroutka měl z okna nejhezčí výhled. Je to totiž nejvyšší bod, takže je vidět do krajiny rozprostírající se za domem. Mohl odtud sledovat západ slunce, který se odráží ve vinoucím se potoku na kraji zahrady. A když si náhodou přivstal, mohl pozorovat pasoucí se srnky, stejně jako se tu o letošním červencovém ránu ukázaly autorovi těchto řádek.

Čapek si na těžkou zednickou práci najímal řemeslníky, které s nadšením pozoroval při práci. Vždy obdivoval rukodělnou činnost. Sám ale také rád pracoval, zejména sázel stromy a keře, prosekával houští, upravoval břehy potoka a vytvářel drobné ostrůvky. U toho všeho mu pomáhal Peroutka.

Jedno léto propadli hledání pramenů pomocí vrbového proutku. A měli dokonce štěstí, když na drobný proud vody narazili. Povzbudilo je to prý natolik, že málem rozkopali celou zahradu. Stále častěji u toho rozmlouvali o čím dál pesimističtější situaci ve světě. I když tu trávili téměř celé léto, psali dál své texty a Peroutka editoval články do své Přítomnosti. Klid místa využívali spíše k lepší koncentraci než k úniku před realitou.

1936 Jsme-li všichni – a tím myslím tisíce spolupracovníků z řad intelektuálů, které zde náhodou, a s větším či menším oprávněním zastupujeme –, jsme-li, pravím, všichni povoláni něco ex professo hájit, je to zajisté duchovní hodnota člověka. Naší sociální funkcí je nedopustit, aby ve vážné krizi, kterou procházíme, bylo s mravní a duchovní celistvostí moderního vzdělaného člověka nakládáno jako s bezvýznamnou veličinou.

Velká voda

Na konci léta 1937 zastihla na Strži Čapka zpráva, kterou sem doručili přímo z Lán, stav bývalého prezidenta Masaryka se dramaticky zhoršuje, konec je blízko. I když Čapek věděl, že se ta chvíle blíží, zasáhlo jej to velmi silně. Okamžitě odjíždí do Prahy, chystá další články, mimo jiné o Masarykovi, a za pár týdnů už míří na jeho pohřeb. Stejně jako většina obyvatel Československa v tom vidí neblahou symboliku. Odchází zakladatel státu, který je teď v ohrožení.

Od tohoto momentu až do své smrti spatřuje Čapek svůj hlavní úkol v povzbuzování lidí. Píše tak v novinách, ale činí tak i při osobních setkáních s přáteli nebo kolemjdoucími. Cítí, že se tu bojuje o budoucnost demokracie, jíž zasvětil svůj život. Neustále kontaktuje kancelář prezidenta Beneše, ministerstvo zahraničí i další úřady a ptá se: Jak mohu pomoci? Mám něco psát? Případně co?

V některých chvílích se tak mění i v důležitého aktéra. Na jaře roku 1938 je osloven přes prostředníka, že by se s ním chtěl setkat německý velvyslanec Ernst Eisenlohr. Ví, že na Hrad nemůže, protože by to bylo bráno jako provokace, ale rád by prostřednictvím Čapka informoval prezidenta Beneše o jistých záležitostech.

únor 1938 Ani na okamžik se nesmí ve světě rozmoci pocit, že obecný mravní řád světa je na tu dobu suspendován. Stůj co stůj musí být uchována kontinuita mravních ideálů, které jsme přejali a jež musíme odevzdat dál. Pravda, pouhé verbální odsouzení není ještě čin; ale lhostejné mlčení by bylo špatný čin; bylo by spoluvinou na jednání ničemném a nelidském.

K setkání skutečně došlo, a to na zámku Osov, kde byl přítomen i Peroutka. Schůzka nepřinesla žádný průlom, svědčila více o velvyslancově snaze hledat nějakou vlastní cestu k uklidnění napětí mezi Berlínem a Prahou, než že by to byla oficiální (tedy hitlerovská) mise. Eisenlohr na Čapka apeloval, ať se Československo snaží dohodnout s německou menšinou na větší autonomii, prý to pomůže situaci vyřešit. Jak dnes víme, ani největší vstřícnost by k ničemu nevedla.

Hitler už v té době představitele sudetských Němců instruoval, že musí chtít stále víc a víc, a nacisté byli rozhodnuti přičlenit Sudety ke své říši. Oba novináři informovali o velvyslancově návštěvě prezidenta, ale spíše byla důležitá pro ně samotné, Peroutka později vyprávěl, že pochopil, že nastalá situace už očividně nemá mírové řešení.

Následující měsíce přinesly katastrofu jak pro Strž, tak i pro Československo. Letní sídlo nejdříve poničila velká bouře a následně povodeň z protržené hráze. Velká část Čapkova zahradnického díla byla naprosto zničena. Nejsilněji ho zasáhlo puknutí a zhroucení jeho milované staré vrby stojící přímo u domu.

Za normálních okolností by se hned pustil do oprav, ale tehdy se snažil zabránit jiné katastrofě, která ohrožovala celou zemi. Chystal se na cestu do Anglie, aby tam přesvědčoval, že nesmějí nechat Československo napospas Hitlerovi, ale než vyrazil, bylo hotovo: premiér Chamberlain „zachránil mír“ tím, že zradil středoevropského spojence a vydal jej nacistům.

Mnichovská dohoda znamenala nejen ztrátu Sudet, ale i ztrátu identity Československa. Začala ta později tak neslavně proslulá druhá republika, v níž se Čapek – po Benešově útěku do emigrace – stal hlavní tváří, symbolem prvorepublikové demokracie, která najednou podle mnohých byla naprosto špatná, zbytečná a po zásluze selhala.

Před vchodem do svého pražského domu nacházel prázdné nábojnice jako varování, jak skončí. Chodily mu kupy nenávistných dopisů spílající mu do marxistů, darebáků, židáků, kteří „humanizováním a blbým filozofováním zastírali oči lidem prozíravějším“. „Ty zlosyne, netvore hradní, teď z toho dostaneš bílou nemoc, kterou jsi beztoho Hitlera jen podráždil.“ Podobná slova zaznívala i z většiny tehdejšího tisku či od různých politiků.

Olga Scheinpflugová k tomu píše: „Lidé druhé republiky zatím čile a bez rozpaků okupovali vedoucí místa veřejného i uměleckého života a svou nevybitou energií neusilovali jenom o to, aby byli oni, ale hlavně a tradičně o to, aby nebyli ti druzí.“

červen 1938 Násilí zbavuje lidi svobody vůle; propaganda je zbavuje svobodného úsudku. Není to náhoda, že propagandu jako politickou zbraň objevily právě diktatury; demokracii je propaganda v podstatě něčím stejně cizím jako násilí. Ale jak víte, i demokracie se musí bránit zbraněmi, jde-li se na ni s flintou a kanónem; a musí se bránit slovem a tiskem, je-li jimi ohrožována. Jakmile se v tomto slzavém údolí bojuje propagandou, je ten, kdo váhá dát svému národu jakoukoliv možnost čelit jí, asi tak chytrý jako ten, kdo odmítá vyzbrojit svůj stát ve světě mávajícím zbraněmi.

Muž, který nikdy nestál stranou a dělal vše pro to, aby se všem žilo lépe, byl najednou obviňován lidmi, kteří neudělali téměř nic, ze všeho zlého. Čapek se cítil raněný, ale nevzdával se, odmítal opakované výzvy přátel, aby emigroval, dokud je čas. Jezdil zase na Strž, kde mu bylo dobře, a pokoušel se napravit škody, které napáchala velká voda. Stále však psal a povzbuzoval.

V té době se také pustil do románu Život a dílo skladatele Foltýna, které už ale nedokončí. Na prahu zimy onemocní silným zápalem plic, kterému na první svátek vánoční roku 1938 podlehne. Jeho přátelé nepochybují o tom, že jeho tělo oslabily útoky lůzy.

Zřejmě si to uvědomují i mnozí autoři nenávistných textů: „Dokonce i šéfredaktor Venkova, kde už měl Čapek své prominentní místo ostouzení, se mi omluvil. Kdyby prý byli věděli, že je Mistr tak křehkého zdraví, byli by ho ušetřili útoků. Mrtvý muž měl tedy pravdu, když jednou řekl, že u nás se zabíjí na dálku, ale ne tváří v tvář,“ napsala o tom ve svých vzpomínkách Olga Scheinpflugová.

Veřejně se ale omlouvá málokdo. Natožpak aby litoval jeho smrti. Národní divadlo, které tolikrát hrálo jeho hry, ani nevyvěsilo černý prapor. Přátelé však svého druha neopustili. Během pohřbu jsou přítomni, a když se Peroutka loučí nad rakví se svým intelektuálním druhem, říká, že jej nejvíce zasáhla poslední zmínka, kterou našli v Čapkových poznámkách na Strži: „Spravit Ferdovi lampičku u postele.“

A bylo to právě toto kouzelné místo u potoka, kde se šéfredaktor Přítomnosti dozvěděl, že vypukla druhá světová válka. Na informaci z rádia prý klidně zareagoval slovy: „Tak to jdu zítra do kriminálu.“ Nebylo to hned druhý den, protože gestapo ho nemohlo najít, ale za pár dní už mířil do koncentračního tábora, odkud se vrátil až za šest let.

září 1938 Bože, vrať světu pravdu! Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ, žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoli korumpovány nástroji lži. Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží. Za každou lží jde úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa.

Snažili jsme se

S příchodem večera se na Strži spustí fascinující koncert všemožných druhů ptactva, jsou tu k vidění dravci i pěnkavy, přesný rytmus jim zdálky udává kukačka. Možná je to tím, že je nepřehlušují žádné jiné zvuky, ale těžko se vybavuje druhé místo s takovým množstvím ptačích hlasů.

prosinec 1938 Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky; kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.

Návštěvníka si přijde prohlédnout místní polodivoká kočka, vzdálená připomínka jedné Čapkovy vášně, kvůli níž se mu občas vyhýbali přátelé. Do jeho zahrady chodily kočky vrhat koťata, která odmítal topit, a tak se je snažil rozdávat komukoli, kdo mu přišel pod ruku. Třeba i v divadle.

Když zpěv končí, krajina se definitivně ponoří do tmy a jediné světlo vydává lampička na psacím stole, nelze nemyslet na Čapka a jeho souputníky. Nejdříve patřili k možná nejšťastnější generaci v našich dějinách. Po první světové válce se jim otevřely nebývalé možnosti, užívali si svobody a svých schopností, těšili se z blízkosti osobností, jako byl Masaryk, vedle kterých sami vyrostli do intelektuální a tvůrčí výše. Aby se pak na vrcholu jejich sil svět náhle zlomil a stala se z nich generace nejtragičtější. Plná násilí, koncentráků, smrti či těžkých rozhodnutí.

Peroutka později v americkém exilu vzpomínal: „Vidím naši skupinu, jak jsme sedávali na letním sídle Karla Čapka na zeleném trávníku pod vysokými vrbami, od potoka válo chladem a šaty našich žen byly bílé. A my jsme mysleli, že jsme věční. Ale nyní vím, že jsme byli malá skupina na dlani nemilosrdného času. Ale já věřím, že něco zbude. Snažili jsme se, a jednoho dne národ bude obrozen také z našeho snažení.“