Když Bůh končil ve výlevce

Pro středověkého člověka to musel být oříšek: jak omylem nešlápnout na Boha? Eucharistie, během níž se v chrámech obyčejný chléb a víno před zraky věřících proměňovaly v Krista, tehdy byla celoevropským fenoménem. Křesťanský svět považoval rozdávanou surovinu za nedotknutelný artefakt, jenže při enormním množství bylo těžké uhlídat, aby se s ní po přijímání nedopatřením nestalo něco neblahého. Třeba aby po zbytcích na zemi někdo nešlapal.

Důmyslné řešení tohoto problému dodnes najdeme v kostele sv. Bartoloměje v Rakovníku. Za hlavním oltářem je do podlahy vražený kámen s dírou uprostřed vedoucí neznámo kam. V českém prostoru je to unikátně dochované sakrarium – svatá výlevka. Splachoval se do ní popel, který vznikl obřadným spálením zbytků posvěceného chleba či oplatek. Kanálek ústil do základů chrámu a ve středověku to byl běžný způsob úklidu po bohoslužbě.

Rituál spolu s dalšími zapomenutými křesťanskými praktikami nyní připomíná výstava v Arcidiecézním muzeu Olomouc s názvem V oplatce jsi všecek tajně. Je to až detektivně pojatá akce – zjistit přesně, jak se s Božím tělem před staletími nakládalo, je z odstupu často jen věcí hypotézy. Svědčí o tom i stejnojmenná publikace, kterou expozici doprovodil Národní památkový ústav. O náročnosti tříletého projektu ostatně vypovídá roztomilá úvodní poznámka památkáře Aleše Mudry, že „většina autorů se tématem zabývala již řadu let předtím a zejména rok po tom“.

Nepochopitelné paradoxy

Eucharistie hrála v…