Zapomenutá hrdinka

Od posledního boje sedmi československých parašutistů, kteří zlikvidovali třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha, uplyne 18. června 77 let. Při této příležitosti výjimečně odemykáme následující text. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem:

Křížek jsem mu udělala, kravatu upravila, Jirku políbil. V celém domě byl klid, ještě stisk ruky a už seběhl dolů. Na rohu ulice se zastavil, podíval se směrem k nám, zamával a zmizel.“ Dva týdny poté byl mávající muž mrtvý. Žena, s níž se tehdy loučil a která mu do poslední chvíle pomáhala, se nyní dočkala pamětní desky. Je to jeden z prvních případů, kdy stát ocenil dosud neviditelné hrdiny od „kuchyňské linky“.

Být jako ona

Ještě donedávna byl činžák č. p. 6 v pražské Buzulucké ulici k nerozeznání od dalších. Dům s okrovou fasádou, z jehož oken je vidět na sídlo generálního štábu české armády, ale dnes jedna drobnost odlišuje. Čerstvě na něm visí plaketa s krátkým nápisem: „Na památku Boženy Kropáčkové. V tomto domě se svými dětmi na jaře 1942 ukrývala nadporučíka Adolfa Opálku, velitele paravýsadku Out Distance.“

Právě tento muž připravoval v roce 1942 útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a se svými druhy o čtrnáct dní později v bitvě padl. Jejich jména jsou známá, o těch, kdo jim v protektorátu pomáhali dovést akci do úspěšného konce, však až dosud moc lidí neslyšelo. „Někdy se říká, že nemáme moc hrdinů. Přesnější ale je, že jsme je zatím pro sebe moc neobjevili,“ vysvětluje historik Lukáš Kopecký.

Sám bílá místa pomáhá již nějakou dobu zaplňovat. „Na vysoké škole jsem se zabýval některými postavami prvorepublikové armády, tahle část historie mě vždy lákala. Tak jsem se dostal až k jistému důstojníkovi a odbojáři Václavu Kropáčkovi a přes něj k jeho manželce. Její příběh mě strhnul,“ popisuje. Před Kopeckým se začal odkrývat obraz ženy, která – i když měla muže zrovna v nacistickém vězení a doma dvě děti – u sebe postupně ubytovala tři výsadkáře, včetně jejich velitele Adolfa Opálky.

Historik si dramatický osud nechtěl nechat pro sebe (sepsal o něm odborný článek), a před několika lety oslovil radnici Prahy 6 s nápadem udělat Kropáčkové pamětní desku. Od vedení městské části nedostal odpověď, znovu to ale zkusil po jmenování nového starosty. A tentokrát to vyšlo. „Parašutisté věděli, do čeho jdou, byli na to cvičeni. Ona ne. Přesto v sobě našla odvahu a umožnila jim uskutečnit své cíle,“ odpovídá místostarosta Prahy 6 Jan Lacina na otázku, co vlastně radnice deskou oceňuje.

Podobně to vidí i Lukáš Kopecký. „Do Anglie nemohl odejít na bojový výcvik každý. Schovat parašutisty po jejich návratu ale ano, což samozřejmě s sebou neslo velké riziko. Paní Kropáčková ho podstoupila, šlo o velkou občanskou odvahu,“ říká Kopecký. „Pomohla někomu v nouzi, a to ve zcela extrémní situaci. Ukazuje, že nejsme národ zrádců a zbabělců,“ doplňuje spisovatel Jiří Padevět, který o parašutistech napsal několik knih.

Co je čeká?

Když si Božena Kropáčková brala na konci ledna 1924 v Košicích svého vyvoleného muže, mladého československého důstojníka Václava Kropáčka, samozřejmě netušila, jaké drama ji jednou čeká. Telegrafistka československých drah měla v tu chvíli hlavu zamotanou láskou, a z ní se manželům narodily tři děti. Prvorozený syn sice zemřel na následky opaření se vodou, žádná další katastrofa je však dlouho nestihla.

Kropáčkova hvězda v armádě strmě stoupala, kvůli mužově kariéře se rodina přestěhovala do Prahy, kde se vyšvihl na jednu z pozic v Hlavním štábu Československé armády. Božena Kropáčková se starala o děti, manžela odváděly služební povinnosti stále více mimo domov. V roce 1935 se jako jeden z československých vyjednavačů účastnil odzbrojovací konference v Ženevě.

Jeho jazykové schopnosti, přehled o evropských armádách a znalost vojska nakonec neunikly pozornosti tehdejšího ministra obrany Františka Machníka. Pro Kropáčka zřídil nový post přednosty svého vojenského kabinetu, z nějž důstojník zpracovával pro politika odborná stanoviska. Kropáček byl povýšen na podplukovníka a dostal reprezentativnější třípokojový byt v pražských Dejvicích.

On sám si ho nicméně moc neužil. Rok a půl po nastěhování došlo k okupaci Československa a zdrcený Kropáček byl po odvolání branné moci přeřazen do řadové pozice na ministerstvo zemědělství. Ihned se zapojil do odbojové činnosti a byl zatčen již v první vlně nacistického zatýkání. Ještě před Vánocemi 1939 byl uvězněn na Pankráci.

Ani tam ve svém boji nepolevil. Z vězení posílal ven desítky zpráv a motáků důležitých pro domácí odboj, se svojí ženou ale již přímý kontakt neměl. Mohla mu sice nosit vyprané prádlo, navštěvovat se však nesměli. Zatímco obýval stísněný prostor několika čtverečních metrů cely, Božena Kropáčková zůstala ve velkém bytě sama s dvěma malými dětmi. Nemělo to tak ale zůstat navždy.

Jako bezstarostné děti

Na přelomu dubna a května 1942 zazvonila na byt Kropáčkových rodinná kamarádka Slavomíra Čechová. Tu krátce předtím zkontaktoval učitel a odbojář Jan Zelenka-Hajský, s nímž se znala ze Sokola. V Praze pro parašutisty působil jako spojka, sám je schovával a hledal jim další úkryty. Čechová na Hajského žádost ukryla u sebe dva parašutisty, ale protože bylo z bezpečnostních důvodů nutné měnit místa, musela po nějaké době najít pro své „hochy“ nový nocleh.

Její volba padla na Boženu Kropáčkovou. Obě ženy se domluvily a na začátku května přivedla Slavomíra Čechová do dejvického bytu dva neznámé muže – parašutisty Josefa Bublíka a Jana Hrubého. Když pak oba za několik dní byt opustili, vystřídal je Adolf Opálka. Své osmileté dceři Haně a dvanáctiletému synovi Jiřímu ho Kropáčková představila fiktivním jménem jako „strýčka Balcárka z Místku“, odkud pocházela.

Jak po válce popsala svoji činnost ve zprávě pro Národní výbor, Opálka do rodiny rychle zapadl. „O kamarádech vyprávěl, o děvčatech Angličankách, vylíčil celé svoje dětství i výcvik. Přál si vždy být vojákem,“ napsala Kropáčková. „Přilnul k mým dětem a ony k němu a opravdu si někdy hrávali jako tři bezstarostné děti.“

Idylka to však samozřejmě nebyla. Novému strávníkovi bylo třeba shánět jídlo, což v přídělovém systému není jednoduché. Kropáčková kvůli tomu oslovila svoji rozvětvenou rodinu na venkově, jež jí pomohla. Z podobných zdrojů se povedlo zajistit Opálkovi i oblečení – některé věci nosil po muži Kropáčkové. Největší slabinou byly děti, kdykoli ho totiž mohly při konverzaci s dalšími lidmi vyzradit.

Malá Hana při návštěvě nezasvěcenému příbuznému skutečně jednou pošeptala, že u sebe doma někoho mají, že šlo o velitele parašutistů, pochopila ale až po válce. Opálka v bytě přespával v jídelně na kanapi, skrýš měl pro případ nebezpečí připravenou ve výklenku mezi předsíní a obývacím pokojem. Byla za skříní, kdyby přišla prohlídka, nebyl by vidět. U Kropáčků Opálka zůstal osm dní, 12. května se opět z bezpečnostních důvodů přestěhoval.

Nový úkryt mu tentokrát zajišťovala přímo Božena Kropáčková. Parašutistu ubytovala její přítelkyně Terezie Kasperová, její muž sloužil s Kropáčkem v armádě a byl rovněž zatčený. Když ji Kropáčková kontaktovala, byl už popravený. „Vybavuji si ho jako vysokého pána, který nám pomáhal utírat nádobí,“ vzpomíná po pětasedmdesáti letech na Opálku tehdy osmiletá dcera Kasperové Alena Bayerová. S maminkou měla domluvené, že kdyby přišli četníci nebo gestapo, musí se rychle rozbrečet a za žádnou cenu nic neříct.

A přesně to udělala, když 28. května ve čtyři hodiny ráno vtrhli do jejich domu Němci. Parašutisté necelý den předtím provedli útok na Heydricha a gestapo teď provádělo plošné prohlídky dům od domu s cílem je najít. Opálka sice stačil včas zmizet do připravené skrýše a prohlídka ho neobjevila, byt se však pro něj stal nebezpečným. Na vlastní žádost se chtěl vrátit k Boženě Kropáčkové a ta – i když v tenhle moment šlo už o život nejen jí, ale i jejím dvěma dětem – řekla opět „ano“.

Horká půda

„Babička o tom nikdy moc nemluvila,“ říká Hana Kutílková. Dvaapadesátiletá lékařka z Havířova je dnes jedinou přímou pozůstalou Boženy Kropáčkové a i pro ni byl pohnutý příběh dlouho neobjevenou kapitolou rodinné historie. „Jednou jsme šli v Resslově ulici kolem kostela a ona mi řekla, že tady zemřel pan Opálka. A dodala: ten parašutista, kterého jsem schovávala,“ vzpomíná doktorka Kutílková.

Příběh s ukrýváním tak postupně v hrubých rysech poznala, ale třeba to, že Opálku její babička k sobě vzala dvakrát, se dozvěděla teprve nedávno – až když se událostmi začal do hloubky zabývat historik Kopecký. „Babička rozhodně nebyla člověk, který udělal něco záslužného a pak by o tom vyprávěl,“ říká lékařka.

V současné době žije Hana Kutílková v Itálii. „Odejít jsem chtěla už za komunistů, chtěla jsem poznat svět. A když pak ten režim padl a najednou byla svoboda, tak jsem vyrazila,“ říká Kutílková.  Před časem věnovala Vojenskému historickému archivu šavli a revolver svého dědy a při některé ze svých dalších návštěv Prahy chce zkusit navštívit byt, v němž její babička žila a kde nyní visí pamětní deska.

Když Adolf Opálka v květnu 1942 zazvonil v Dejvicích u Kropáčků podruhé, byla Praha oblepená čerstvým sdělením státního tajemníka v úřadu říšského protektora K. H. Franka: „Nařizuji: Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu, přechovává anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o jejich osobě nebo o jejich pobytu neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou,“ stálo v něm. Boženě Kropáčkové nemohlo v žádném případě uniknout, jaké nebezpečí podstupuje.

Sama Kropáčková k znovupřijetí Opálky ve výše zmiňované zprávě napsala: „Adolf mi říkal, že půda je velmi horká, a bojím-li se, když se vrátil, že má možnost ihned odejít. Ujistila jsem jej, že může klidně zůstat. Tak jsme prožívali společně ty dny hrůzy.“ Opálka s ní zároveň mluvil o smyslu útoku: „Vysvětlil, že se atentát stát musel kvůli naší příští existenci.“ V těch dnech přespával Opálka v jejím bytě stále oblečený, s připravenou aktovkou i věcmi. Síť kolem jeho skupiny se nebezpečně stahovala a on nakonec Kropáčkové sdělil, že „hoši“ se musí shromáždit na jednom místě. „Tam, kde budou, je značně chladno,“ uvedl. Božena Kropáčková ho u sebe měla do 5. června, kdy se s ní definitivně rozloučil.

Žijte v klidu

Na cestu zabalila Kropáčková Opálkovi konzervy, cigarety a vlastnoručně upletený svetr, který ještě v zimě nosil v pankrácké věznici její muž. Právě v něm byl Opálka naposledy vyfocen. Posmrtnou fotografii pořídilo o čtrnáct dní později gestapo, když Opálka společně s dalšími šesti parašutisty padl během boje proti nacistické přesile v místě svého posledního úkrytu, na kůru kostela v Resslově ulici.

Jedna z posledních vět, které Opálka Kropáčkové před odchodem do krypty řekl, byla prosba o odpuštění. Bál se, aby pobyt u ní neměl na její rodinu nějaký negativní dopad. I když se snažil po sobě zamést stopy, udělal nicméně jednu chybu. V bytě zapomněl rezervní pistoli. Po smrti parašutistů se Kropáčková snažila bleskově se jí zbavit, jako důkaz propojující ji s Opálkou pro ni představovala bezprostřední ohrožení.

Vymyslela proto záchranný plán: 21. června ji strčila do krabice od bot a s ní i oběma dětmi se vydala na procházku k Vltavě. Byla domluvená se svým synem Jiřím, že u řeky – nedaleko Sovových mlýnů – si klekne a bude si zavazovat tkaničku. Ve stejný okamžik o něj matka jakoby zakopne a krabici omylem skopne do vody. K čemuž skutečně došlo. Zcela neplánovaně byl ale poblíž strážník, jenž si incidentu všiml a ke Kropáčkové přiběhl.

Ta mu pohotově sdělila, že ve vodě mizející krabice měl být původně dárek pro známé, že v ní byly ještě před válkou pořízené bonbony. Policista dal najevo lítost a odešel. Až do konce války žila Božena Kropáčková v nejistotě, zda nebude náhodou odhalena. Nikdy k tomu ale nedošlo. Zároveň nedošlo ani ke shledání s jejím mužem, po čemž do poslední chvíle toužila. V létě 1943 ho Němci deportovali z Pankráce do věznice v Drážďanech, kde dostal trest smrti za zločin velezrady. V posledním dopise Václav Kropáček své ženě mimo jiné napsal:

„Bylo samozřejmou povinností bojovat. Bojoval jsem čestně a poctivě – budoucnost je naše, našich dětí. V boji jsou ovšem padlí: nermuťte se nad tím. (…) Všichni moji drazí – vzpomínal jsem na vás až do konce jen s radostí. Držte vždy pevně dohromady – jen tak mohou rody dobře prospívat. Jeden druhému po boku a vždy bez rozmýšlení pomozte tam, kde je potřeba – navzájem i pro všeobecné blaho. Boženko, polib za mne obě maminky, tetičku a všem stiskni ruku, ty malé pohlaď. Žijte v klidu, spokojeně a na mne vzpomínejte jen s radostí – ne se slzami. Váš Sláva.“

Vidět ještě jednou svého muže Kropáčkové německé úřady odepřely. Václav Kropáček byl popraven 13. prosince, jeho žena se s ním naposledy – aspoň na dálku – rozloučila na začátku ledna 1944, když za něj nechala v katedrále sv. Víta sloužit zádušní mši.

Splněné přání

Bezprostředně po válce se Kropáčkové dostalo uznání (kromě parašutistů skrývala později ještě jednu další ženu a uchránila ji tak před zatčením). V listopadu 1945 ji společně s Terezií Kasperovou a Slavomírou Čechovou ocenil náčelník hlavního štábu medailí Za statečnost. O tři roky později už ale seděla Kropáčková ve vazbě a čelila výslechům Státní bezpečnosti. Konkrétně šlo o vyšetřování tzv. protistátní skupiny „Erkvie“.

StB ji v jednom z raných politických procesů – obviněno v něm bylo dvacet čtyři lidí – stíhala za účast na vytváření protistátní „tajné sítě“, jež měla pomáhat lidem dostávat se ze země. Kropáčková byla obviněna, že o tom měla mít povědomí a nic neohlásila. V následném procesu byly vyneseny rozsudky smrti, Kropáčková byla nakonec viny zproštěna a propuštěna.

V šedesátých a sedmdesátých letech střídavě žila v rodině svého syna a dcery a 21. června 1975 zemřela. Ještě předtím však úspěšně převezla zpátky do vlasti ostatky svého muže. Shodou okolností neskončil po popravě v hromadném hrobě v Drážďanech, ale na hřbitově, kde bylo vyznačeno jeho jméno. Pro Boženu Kropáčkovou tak bylo snadnější ho najít. Urnu následně uložila do rodinné hrobky v Soběkurech, odkud pocházel. Dnes zde leží spolu.

V jednom z dopisů z vězení Kropáček své ženě napsal, aby jejich děti vychovávala „úplně jednoduše a tvrdě – pro život je to tak nejlépe“. „Přeji si, aby z vás byli stateční a užiteční občané naší drahé vlasti,“ kladl jim na srdce. Když má její vnučka říct, zda babička dostála výzvě svého muže, nezaváhá. „V naší rodině vždy vládly jisté principy. Především nelhat, nepokořit se, jít si za svým a chovat se slušně,“ říká. „Na moji maminku se to přeneslo a věřím, že i na mě. Takže si myslím, že babičce se to povedlo.“