U jednoho kola

Budím se po čtvrté hodině ráno. Den ve stodole začíná ve spěchu. Poslední dodělávky transparentů s kartáčkem v puse při odpovědi na polskou otázku, jestli mám nepromokavé kalhoty a jestli chci kafe. Mám všechno? Mám, jedeme.

Vyjíždíme v koloně k louce, kde od včerejška parkují obří lesnické stroje. Už dva týdny s nimi dřevařské firmy devastují Bělověžský prales, nejhodnotnější a nejzachovalejší nížinný prales Evropy. Plány těžby pro letošek jsou překročeny už třikrát. Organizace a vědci, kteří na kácení lesa pod mezinárodní ochranou UNESCO a Natura 2000 upozorňují, jsou vládou a zejména ministrem životního prostředí ignorováni.

Vypnu motor, vezmu svou pětikilovou trubku a běžím spolu s ostatními k mašinám. Zatímco si moje skupina vybírá kolo harvestoru, další umísťují na stroje nápisy: „Zastavte kácení Bělověžského pralesa“ nebo „Příroda nezná hranice“. Za pár minut už sedím čelem ke kolu, které je vyšší než dospělý muž, a obě paže mám připoutané do trubek. K zablokování jednoho kola musíme být minimálně čtyři. Strávíme spolu příštích třináct hodin.

Padesát lidí přichystá blokádu během pár minut. Mezinárodní účast zajišťuje osm Češek a Čechů a jeden Rumun, jejichž výpravu zorganizovali lidé z Hnutí DUHA. Ekologická organizace podporuje blokádu, protože klenot evropské divočiny, domov mnoha vzácných druhů, včetně zubrů evropských, vlků a rysů, je ve vážném ohrožení. Devastace porostu se nezastaví ani před stromy, kde právě hnízdí sovy či vzácní datlovití ptáci.

Zatímco moje největší starost je podložka pod zadkem, ostatním začíná informování přijíždějících novinářů. O pár desítek minut i prvních policistů a lesníků. Nejsem sama, kdo je nervózní.

Policisté obcházejí sedící a ležící připoutané. Jeden žádá moji občanku. Nerozumíme si skoro vůbec. Znám své právo na tlumočníka, slíbí mi ho a odchází. Kolečko dotazů pokračuje i ze strany médií. Člověka připoutaného k harvestoru se pochopitelně ptají, proč to dělá, i když to už vědí od mluvčích. Polsky umím asi čtyři slova, ale češtině prý diváci porozumí. Záběry, jak nás naši přátelé krmí, otírají obličeje nebo upravují batohy sloužící jako podpěry, táhnou. Odvážnější novináři lezou k nám pod stroj.

O pár vteřin později kápne Honzovi vedle mě na obličej velká kapka oleje. Martina mu ji vleže stírá. Spolu s ostatními se o nás starají perfektně. Nosí čaj, jídlo, poškrábou nos a sedají si za nás, aby udělali unaveným zádům podporu.

Po poledni obklíčí dav na několik hodin lesní stráž. I když se snažím celý den nejíst a pít jen opravdu málo, nutkání odskočit si přijde v pravou chvíli. Nikdo si ale nedovolí povolit, tři předchozí akce policie rozmetala, poslední brutálně.

Začíná pršet. Petr, další člen české výpravy, mě přikrývá vším, co najde. Provizorní ochrana nevydrží, brzy promokneme zespodu. Jaromír vedle mě se třese zimou. Někdo ho musí vystřídat. Na operaci máme pár vteřin, policisté možná čekají na tuhle chvíli. Změť mokrých nohou a rukou, ale povede se. Moc si však neodpočine. Kdo není připoutaný, musí pomáhat zakrývat už ležící lidi plachtami nebo držet transparent. Zájem novinářů neopadá, opět lezou i pod stroje. Déšť a vítr nešetří nikoho. Čas si krátíme polsko-českými hovory. O podobnosti situace na Šumavě, o bolestech, o životě.

Při setmění je jasné, že jsme uspěli. Více než dvě stě stromů dnes stroje nezlikvidovaly. Téměř tři desítky lidí najdou odvahu zůstat přes noc a zablokovat stroje i zítra. Spíme společně pod stroji. Policie zůstává. Zdá se mi o trubce, potkáváme se už po páté ráno a strávíme spolu pod harvestorem další den.

Žaneta Gregorová,

vedoucí týmu individuálního fundraisingu a aktivistka