Chytré telefony mohou bojovat s chudobou

Jste asi nejvlivnějším ekonomem, který se zabývá potíráním světové chudoby, a proto začneme velmi obecně. Jak se nám všem daří nejhorší bídu vymýtit?

Pokrok posledního čtvrtstoletí byl úžasný, hlavně v Asii. V roce 1990 žila v nejhorší bídě třetina lidstva, dnes méně než desetina. Samozřejmě hodně lidí žije pořád ve značné chudobě, ačkoli statisticky nepatří mezi ty absolutně chudé. Ale tenhle bezpochyby úžasný úspěch se nesmíme bát přiznat.

Nedávno jeden výzkumný ústav ohlásil, že se každé dvě sekundy jeden člověk vymaní z absolutní chudoby. Působí to dost mechanicky. Pozná jedinec vůbec, že se posune maličko nad statistickou křivku bídy? Co se v životě konkrétního člověka změní?

Když lidé překročí dost nízko položenou křivku stanovenou Světovou bankou, tak se, to uznávám, nadále cítí být dost chudými. Ale nabízím jiný způsob, jak o tom přemýšlet: pátrat po tom, nakolik chudoba ohrožuje lidské životy. Vidíme a máme pro to dost důkazů, že dramaticky klesla dětská a mateřská úmrtnost. V roce 1990 zemřelo 12,5 milionu dětí ve věku do pěti let, v roce 2015 necelých šest milionů. To je pro mě signál, že se něco pozitivního skutečně děje a nejde jen o statistiku. Děti jsou díky dostupnosti moskytiér lépe chráněné před malárií, jsou častěji očkované, matky po porodu díky větší dostupnosti zdravotních klinik méně umírají. Hodně z těchto úspěchů lidstvo dosáhlo s vynaložením poměrně malých financí. A kdyby všechny vlády z bohatšího světa investovaly více, tak by úspěchy mohly být ještě mnohem dramatičtější.

V Africe přesto počet lidí žijících v chudobě stoupl.

Počet obyvatel Afriky rychle roste, proto přibývá i lidí žijících v bídě – ale přesto se mnohé změnilo. Měřeno podílem na celkovém počtu lidí chudoba klesá – v roce 2000 žilo v bídě 57 procent Afričanů, v roce 2015 už jen 37 procent. Ten posun můžete vidět na vlastní oči. Když jedete do velmi chudých venkovských oblastí, tak lidé mají mobilní telefony a nejsou v úplné izolaci od vnějšího světa jako dříve. Musí si přístroje nabíjet, to znamená, že na rozdíl od minulosti mají nějakou dostupnou elektřinu. Pravděpodobně mají ve své oblasti také zdravotní centra, s lepším přístupem k elektřině a informacím. Ceny solárních panelů a mobilů jsou dnes tak nízké, že se dají dělat věci, jež se před deseti lety zdály nemožné.

Chválil jste hlavně pokrok v Asii. Data ukazují, že zdaleka nejúspěšnější při potírání chudoby byla Čína, tedy diktatura. V Africe dosahují statisticky výrazných úspěchů také diktatury: Rwanda a Etiopie. Nevede to k nepříjemnému zjištění, že nesvobodné státy jsou při cestě z nejhoršího úspěšnější?

Čím více jsem se toho v životě naučil, tím jsem se stal opatrnějším vůči jakýmkoli generalizacím. Tedy vůči tomu, že vezmete pár příkladů a sestavíte z nich nějaké obecnější pravidlo. Dá se říci vcelku s jistotou, že demokracie západního typu, se svobodnými volbami, k rozvoji nestačí. Představy mnohých neokonzervativců z mé vlasti, že můžeme obsadit nějakou cizí zemi, zavést tam americký systém a lidem se v daném místě bude žít lépe, jsou naprosto naivní. Ale více zobecňovat už, myslím, nejde. Demokracie v nezápadním světě mohou být neúspěšné a úspěšné, podobně diktatury.

Jste přesvědčeným demokratem a současně se zasazujete o pomoc nejchudším. Jak tedy eticky hodnotíte čínský režim? Na jednu stranu porušuje lidská práva, zavírá své kritiky, nepřipouští občanské svobody. Na druhou stranu byla Čína při potírání chudoby v posledních 30 letech úspěšnější než jakýkoli jiný stát.

Podstatné pro mě je, že Čína prošla odlišnými fázemi. Ta maoistická Čína od konce čtyřicátých do poloviny sedmdesátých let přinesla hodně utrpení, výsledky posledních 40 let jsou výrazně odlišné. Země je v míru, zlepšení životních standardů je obrovské, zlepšila se též státní správa, a i proto jsou Číňané své vládě vesměs vděční. Moc se nekoncentrovala v rukách jednoho člověka, podařilo se vybudovat systém předání moci z generace na generaci a do vlivných míst našli cestu mnozí schopní, alespoň manažersky a prakticky, jedinci. Takže výsledná bilance čínského režimu je z mého pohledu pozitivní.

Navzdory masakrům na náměstí Nebeského klidu, ekologické katastrofě, zavřeným disidentům, kulturnímu útlaku v Tibetu?

Ano. Velké příběhy lidských dějin skoro nikdy nejsou lineární, jednoznačné, černobílé. Málokdy u nějakých režimů úplně jednoznačně převáží klady nebo naopak zápory. A jestli tu před sebou vidíte tak obrovskou zemi, jako je Čína, která vytáhne z chudoby za 30 let stovky milionů lidí, více než kdokoli jiný v historii, a navíc žádného souseda nenapadla a neválčila, tak to považuji sečteno a podtrženo za obrovský pokrok.