Prezidenta už odepsali

Prezident vypadal strašně, zestárl o dvacet let, vpadl se, zhroutil. Mužíček jakoby navlečený do cizích šatů, boty si zřejmě nešněroval sám. Tvář popelavá, oči vyděšené, zalité vodou. Pohyby loutky, mechanismu pokaženého dítětem: při kroku vpřed se mu noha sama vymrští, nepružná, v kolenou neohnuta, jako by padal šikmo na tvář, zbaven rovnováhy. Spěchá ihned usednout do křesla v pravém rohu u okna, vypadá v něm, jako by do něho utekl. Mluví neobratně, chvílemi špatně článkuje, v ústech se mu tvoří sliny. (…)

Během řeči, když jeho hlas dostoupí, jak je u něho pravidlem, jisté pronikavější výše, samovolně sklouzne v plačtivý tón a bojíš se slz. To je nesnesitelné. (…)

Jeho vůle je zřejmě narušena. Vtírá se mi i bolestný dojem, že se prezident bojí. Bojí se o sebe. Bojí se nepřátel. (…)

Můj průvodce přistupuje teď sám k vlastnímu „úřednímu“ programu, předkládá prezidentovi tři akta na vědomí, případně k podpisu: dopis nějakého občana odkudsi, jímž prezidentovi v tu chvíli projevuje sympatie; projev nějaké studentské skupiny z Brna, která ujišťuje prezidenta věrností; dvě fotografie prezidentovy busty, na které právě pracuje sochař Dvořák, a žádá o schválení. Hrome, tomu říkám starosti! Tahle groteskní minima nabývají pravého významu právě v situaci tragického obratu těchto dní. Už se nedivím, že o událostech… neví nic. Ani nemá vědět! Už chápu, proč mne ten „hodný člověk“ pod stolem šťouchal, jakmile jsem v hovoru použil ostřejšího slova, vyslovil termín „demise“ nebo jméno Jana Masaryka.

Tahle slavná prezidentova kancelář už fakticky prezidenta odepsala, bůhví čích pokynů poslouchá, ale prozatím se nadevše bojí jeho demise, protože by s jeho odchodem byla sama rozpuštěna: ta tam jsou dobrá místečka, teplíčko, úřední automobily, honéry! (…) Ale hlavně si v plné míře ozřejmuji tragédii nešťastného prezidenta, jeho osamělost. Ti, kdo ho mají uvádět s lidem ve styk, ho ve skutečnosti izolují, jejich informace jsou vytříděné, probrané, kusé.

Takto popisuje své poslední setkání s Edvardem Benešem esejista a literární vědec Václav Černý. Od únorového puče v roce 1948 v tu chvíli uběhlo jen pár dní a Černý chtěl vědět, jaké jsou Benešovy plány. Žádné nebyly. Zdravotní kondice prezidentů je zásadní téma, kterému musíme věnovat pozornost.

Závěrem ještě jedna dobrá zpráva, naše kolegyně Kateřina Šafaříková získala Cenu Karla Havlíčka Borovského. Máme z toho velkou radost a Kateřině gratulujeme.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor