V červenci to bude rok, co na kyjevské křižovatce v centru města explodovalo červené subaru se známým novinářem Pavlem Šeremetem. Mužem, který symbolizoval nezávislou postsovětskou žurnalistiku. Ukrajinci, hlavně ti mladí, kteří si s revolucí na Majdanu pořád spojují naději na život v normálním státě, o téhle události mluvili jako o svého druhu zkoušce: pokud se vrahy podaří policii dopadnout, má Ukrajina šanci se tou normální zemí stát.
Do stejného listu jako Šeremet, do Ukrajinské pravdy, psal i jiný odvážný novinář – Georgij Gongadze. Toho v roce 2000 dodnes neznámí pachatelé unesli a brutálně zavraždili. Tehdejší prezident Kučma mluvil v televizi o „věci národní cti vrahy najít“ – stejně jako loni prezident Petro Porošenko. Kučma „nechal nasadit na vyšetřování všechny síly“ – stejně je nasazoval i současný prezident.
Kdo zabil Gongadzeho se nikdy nedozvíme. Zbyla jen podezření, že ten samý Kučma, který se zaklínal národní ctí, Gongadzeho sám nechal odstranit, nebo o plánované vraždě alespoň věděl. A kdo nastražil bombu do auta Pavla Šeremeta? V objasnění – a především v to, že policie skutečně chce a může něco objasnit – doufají jen opravdu velcí optimisté. Policejní vyšetřování je zamrzlé, a když se zodpovědných politiků a úředníků novináři ptají, jestli je v dohledu nějaký posun, ne že se „nemohou v současnosti vyjadřovat, ale vyšetřování běží s neúnavnou energií“. Prostě otázky ignorují.
Ukrajinští novináři se můžou rovnat komukoli na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
