Dialog, věc pokory

Naši studenti šestého ročníku medicíny ztělesňují tresť všeho nejlepšího, co bylo v dějinách lékařských věd kdy zjištěno, od šamanských časů až do dneška. Nejmodernější poznatky, ovládnutí nejlepších technologií, volný přístup k nejnovějším článkům. Trochu to připomíná náboženství: Zkouška z anatomie jako přechodový rituál, znalost učebnice jako znalost jediného Písma svatého, ve kterém je odpověď na všechny otázky oboru, ornáty bílých plášťů, lékaři jako majitelé pravé víry, konečné pravdy. Bez ironie, možná ne konečné, ale toho nejlepšího, co o nemocích víme, tresť pokusů, omylů a poučení lidstva. Vkládání rukou při promoci. V mozku našeho absolventa se setkávají vlákna a sítě všech učebnic, které zná zpaměti, všeho nejdůležitějšího, co jsme do něj dokázali vložit. Neposmívám se tomu, sám jsem toho součástí a v dobré vůli se snažím ze sebe vydat to nejlepší. Děláme to, jak nejlépe umíme. Je to i moje víra.

Pak přicházejí pacienti téže víry, víry v medicínu založenou na důkazech, kteří s vděčností přijímají naši nejlepší léčbu. Pacienti stejného paradigmatu, žijící ve stejném myšlenkovém vesmíru, které léčíme někdy úspěšně, jindy ne, ale s klidným svědomím, že bylo uděláno maximum, že všechny rituály proběhly lege artis.

Jenomže se občas objeví i vyznavači jiného učení. Heretici, kteří s úsměvem naši víru, Písmo svaté a dlouhé hodiny studia, dávají do závorky. Lidé, kteří by chtěli rodit doma, na horské louce, v potoce nebo ve větvích stromů. Lidé věřící nikoli…