Konec samotáře

Dál to autem nejde, překáží závora. V dálce se rýsují rozvaliny bývalého velkostatku, ze zasněžených polí vystupují zbytky hospodářských budov bez střech, s pobořenými zdmi, jako svědkové dávné apokalypsy. Kilometrová cesta k ruinám se zdá dlouhá, sníh se dostává do bot, mráz štípe do tváří, v poledne první lednové středy je pár stupňů pod nulou. Bývalá konírna má očouzené zbytky stropů. Trosky dvoupatrových vilek stojící opodál, které v době slávy statku Stihnov patřily k hospodářství, jsou vyčouzené obě, a ta, na kterou kdosi namaloval srdce a nápis „miluju tě“, má díry po oknech zacpané cihlami a na zemi popel z čerstvého spáleniště. V něm pět dní před Vánocemi našly sociální pracovnice mrtvého Ludvíka Doležala. Muže z popela, čerta, jak mu podle začouzených tváří místní přezdívali, který si samotu u obce Skřivany zvolil jako svůj domov před patnácti lety. Teď ze života obce zmizel a dým jeho ohňů definitivně rozfoukaly zimní větry. Jak se ale ukazuje, ne úplně.

Dělal kov

Vesnicí Skřivany se zpráva o smrti „černého Ludvy“ roznesla krátce po nálezu jeho mrtvého těla. Místní byli zvyklí vousatého muže s černou tváří denně vídat, každé ráno docházel ze své samoty dva a půl kilometru do krámku s potravinami uprostřed obce pro balíček s denním přídělem potravin, který mu tady prodavačky chystaly z jeho dávek v hmotné nouzi. Cestou, když měl dobrou náladu, se dal občas s někým do řeči, postál před obchodem s muži, kteří si tam při návratu z noční šichty v místní…