Naše kořeny hledejme i ve Vídni

Vaše výroky ve věci hodnocení mojí maličkosti jsou skutečně přehnané; kdyby mě potkalo to neštěstí, že bych byl slabomyslný, myslel bych si, že jsem snad skutečně už nějakým Raffaelem.“ František Tkadlík (1786–1840) byl člověk jiné doby a svá pokorná slova myslel upřímně. Napsal je v dopise Františku Palackému, který malíře doporučoval Jánu Kollárovi do vznikajícího Slovníku slovanských umělců coby jednoho „z nejznamenitějších umělců našeho věku v každém ohledu a pravou chloubu Čechů“.

Dnes už se Tkadlíkem moc krajanů nechlubí. Jeho jméno časem zapadlo, je povědomé víceméně jen znalcům umění 19. století. Právě že však víceméně. Tkadlíka si řada z nás nevědomky nosí v sobě; je to právě on, kdo se v českých zemích zásadně zasloužil o popularitu madon s mandlovýma očima a andělů strážných vedoucích nás přes propasti, jejichž půvabné obrazy a reprodukce spoluutvářely atmosféru domácností až hluboko do 20. století – a leckde až doteď.

Příběh zbožného malíře, který se vypracoval na jednoho z prvních šéfů pražské Akademie, je ovšem pozoruhodný i v jiném ohledu. Ukazuje, jak obrovský vliv mělo na formování naší kultury dění v blízkých i vzdálených krajích. Že ony kořeny češství vytrvale přisuzované zdejší kotlině ve skutečnosti sahaly mnohem dál, třeba do Vídně a Říma, kde Tkadlík působil a kde v něm účastníci národního obrození nacházeli zásadní oporu.

To vše lze nyní číst na Tkadlíkově retrospektivě v Oblastní galerii Liberec. Koho by snad nelákalo zhlédnout…