Matka vlasti: Marie Terezie má první sochu v Česku

Na přelomu 16. a 17. století nebyly Čechy úplně idylickým místem k životu. Během vysilující třicetileté války v letech 1618–1648 ubyla na venkově až polovina obyvatelstva. Zbytek na mnoha místech země zápolil s novou katolickou šlechtou pocházející z Německa a Rakouska, která přebírala panství po protestantských emigrantech a neměla zpočátku vybudovaný vztah k místnímu obyvatelstvu. Nedostatek pracovních sil a pole nechaná po dlouhé válce ladem řešila vrchnost razantním zvýšením robotní povinnosti. „Na každém panství byly konkrétní podmínky jiné, nicméně orientačně platí, že oproti obvyklým 12–20 dnům roční roboty před válkou se zatížení postupně zvýšilo i na 150 dnů ročně,“ píše v Toulkách českou minulostí Petr Hora-Hořejš. V praxi to znamenalo dva až tři dny v týdnu pracovat zdarma na poli vrchnosti.

Vyhnout se robotě nebylo možné kvůli přetrvávajícímu nevolnictví. Obyvatelé venkova byli vázáni k půdě a jejich stěhování, sňatky z jednoho panství na jiné nebo poslání dětí do města do školy musela schvalovat vrchnost. Ta také mohla zakázat svým poddaným odebírat jiné než její zboží.

Právní systém byl velmi nepřehledný a na každém panství, v každém městě se soudilo a trestalo trochu jinak. Běžné bylo mučení jako donucovací prostředek třeba i triviálního přiznání. Často se udílely tresty smrti nejen za těžké zločiny, ale taky za urážku majestátu nebo pošlapání hostie. Soudy volily drakonické způsoby poprav, například za zabití novorozeněte docházelo k zahrabání matky zaživa.

Role státu byla minimální nejen v právní oblasti. Koncepčně neplánoval ani nestavěl cesty, nechránil bezpečnost při cestách z města do města, neřešil školní docházku. Hygiena a pořádek ve městech byly pořád velmi chabé a Vídeň či Praha prodělaly ještě začátkem 18. století ničivou epidemii moru.

„Rakousko tehdy vlastně ani nebylo jednotný stát, ale konglomerát zemí, které spojoval panovník, víra a úřednictvo,“ říká historik Milan Hlavačka. Projevovalo se to i v hospodářství. Hlavní rival Francie směřovala ke sjednocení nejrůznějších aspektů státní správy, stavěla silnice, odbourávala vnitřní cla k posílení obchodu a uváděla do chodu první státní ekonomickou politiku – merkantilismus. Podle jeho zásad stát dohlížel na využívání nerostných surovin a úrodné půdy. Měl zabránit vyvážení surovin a naopak podporovat vývoz zboží. Snažil se organizovat vzdělávání obyvatelstva včetně výuky řemesel. Vysoká cla navenek měla zajistit, aby obyvatelstvo kupovalo domácí výrobky, a ne věci z dovozu. Ve Francii se díky tomu začaly stavět manufaktury, které praktikovaly dělbu práce, lákaly kvalifikovanou pracovní sílu, která nebyla zdaleka tak svázaná poddaností jako v Rakousku, začaly používat jednoduché stroje poháněné vodou, zvířaty nebo lidskou silou. Především ale manufaktury poprvé vyráběly pro anonymního spotřebitele, tedy ve velkém.

Pilíři rakouské (a tedy i české) ekonomiky byly proti tomu stále feudální statky a městské cechy, v nichž se vyrábělo v malém množství pouze pro konkrétního zákazníka, byly chráněné proti konkurenci a svázané regulací, kdo smí a nesmí vykonávat určitou profesi.

Asi největší zásah do života v tehdejších Čechách se ale týkal náboženství. Po Bílé hoře prošlo české království, nacházející se už zhruba století pod vládou Habsburků, násilnou rekatolizací doprovázenou zákazem praktikování evangelické víry. V několika vlnách odešlo do emigrace velké množství lidí. (V některých pramenech se uvádí asi 350 šlechtických rodin a 30 tisíc měšťanských rodin.) Na několika odlehlých místech země, například v Krušnohoří, na Broumovsku nebo Valašsku, přežívaly skupinky evangelíků v ilegalitě.

Přesto byla rekatolizace podstatně menší tragédií, než by se dalo v nábožensky založené době očekávat. Velká většina obyvatelstva na venkově překvapivě rychle konvertovala ke katolictví. Historici vycházejí například ze záznamů ze selských bouří v roce 1680, kde se nenašly žádné zmínky o výhradách vůči katolické církvi. „Lidé se v té době bouří proti robotě a sociálnímu útlaku, ale už jako dobří katolíci,“ říká historik Jiří Mikulec. Sám vidí důvod v generační výměně obyvatelstva a přitažlivosti katolictví. V druhé polovině 17. století se tak v dříve většinově protestantských Čechách praktikovala barokní zbožnost s okázalými náboženskými obřady a slavnostmi, jimiž hlavně lidé na venkově bez větší újmy nahradili protestantskou strohost.

Situace se přitvrdila opět po roce 1700. Z pruského království začala do Čech tajně proudit protestantská literatura a kazatelé. Konkrétně Habsburk Karel VI. kvůli tomu po svém nástupu k moci v roce 1711 spustil další vlnu rekatolizace. Čechami a Moravou procházeli katoličtí misionáři, kteří kázali proti protestantské víře a účastnili se hledání evangelické literatury. Nejznámější z nich, Matěj Antonín Koniáš, zabavil podle odhadů tisíce knih, některé z nich pálil a většinu odevzdával na biskupství.

Češi tuhle dobu znají z románu Aloise Jiráska Temno, který vyšel poprvé v roce 1915 a čtenáři si jej velmi oblíbili. Obraz rekatolizace jako nástroje útlaku Čechů ovšem nemá oporu v historii. Rekatolizace probíhala v celé monarchii a v rámci českých zemí se výrazně týkala německé luteránsky orientované menšiny v pohraničí nebo třeba v Jihlavě. Důvodů bylo víc. Katolictví platilo za výraz loajality k panovnické rodině. Roli ale také hrál idealismus. „Hlavně Ferdinand II. byl přesvědčený, že rekatolizace je součástí péče o poddané. Šlo o pragmatické přesvědčení, že katolická víra otvírá cestu k posmrtnému životu,“ říká Jiří Mikulec.

Jiráskovo „temno“ navíc prosvětluje rozkvět barokního umění, které zásadně kladným způsobem formovalo česká města i venkov.

Trůn pro dceru

Ani hrůzy třicetileté války neznamenaly, že by se chtěly vládnoucí rodiny dalším vyčerpávajícím válkám vyhnout. V roce 1704 vyslal rakouský císař Leopold I. svého tehdy osmnáctiletého syna a nástupce trůnu Karla VI. do Španělska, aby tam zkusil ve válce s Francií udržet španělské dědictví Habsburků, ohrožené smrtí posledního mužského dědice. Karel VI. se měl stát nástupcem, stejné nároky si ale začal činit vnuk Ludvíka XIV., Filip z Anjou. Výsledkem byl střet mezi Francií a Rakouskem.

Dnes by asi ani nejzapálenější rakouské monarchisty nenapadlo bojovat kvůli prestiži a za udržení země vzdálené měsíc jízdy od Vídně. Válečná mise přesto trvala třináct let a skončila ztrátou Španělska. Karel VI. si ale přivezl ještě další zdroj neklidu. Ve Španělsku se jemu a jeho ženě nepovedlo zplodit potomka. Víc než devítileté čekání na dítě a španělská zkušenost tragických sporů o následnictví ho přivedly k přesvědčení, že je třeba se nějak pojistit. Pokud by se mu narodil syn, byl automaticky v otázce dědictví první na řadě. Kdyby se mu však narodila pouze dcera, dostaly by v logice následnictví přednost dcery jeho otce Leopolda nebo staršího, předčasně zemřelého bratra Josefa.

Karel tedy rozehrál složitou mocenskou hru uvnitř vlastní rodiny, jejímž výsledkem byl dokument známý jako pragmatická sankce. Jeho podstatou bylo, že nástupnictví získávají nejen synové, ale i dcery císaře. Jak upozorňují historici, nešlo o nijak jednoduchou věc. Tím by se otevřela cesta pro jeho dceru narozenou na jaře 1717, jež dostala jméno Marie Terezie.

Instalovat ženu jako císařovnu nebylo v té době vůbec samozřejmé. Evropa měla zkušenost s anglickou královnou Alžbětou I., Kristýnou Švédskou a Isabelou Kastilskou. Obecně k nim však panovala nedůvěra, a charta římskoněmecké říše korunování ženy za císařovnu dokonce zakazovala. O to ale Karlovi VI. nešlo, protože titul císařovny nebyl spojený s územím ani reálnou politickou mocí. Podstatná byla pozice hlavy habsburské monarchie. I Karel VI. musel získat pro uznání nástupnictví své dcery mezinárodní uznání, čemuž věnoval velké úsilí po celý zbytek svého života. Vedl ještě několik válek o udržení vzdálených držav, například Sardinie, a v mírových dohodách se musel vždy dožadovat uznání pragmatické sankce. Nebylo to zadarmo – uznání obětoval například Sicílii, Neapolsko a musel se definitivně vzdát i nároků na španělský trůn. Starost o prosazení své dcery na trůn ho pak pronásledovala až do smrti.

Přes těžko představitelné válečnické vytížení stačil řešit i praktické věci, nebylo jich ale moc. Do české historie se zapsal jako panovník, který jako první po úpadku během husitství začal stavět síť nových zpevněných silnic, prosadil systém jejich ochrany a začal přísně trestat přepadávání. Vznikla také první norma, jak silnice stavět, jak stavbu financovat, první silniční mapa, a vznikl také systém údržby cest. Bezpečnost a větší komfort při cestování začaly lákat do Čech a dalších částí monarchie víc obchodníků z ciziny.

Monarchie v ohrožení

Podle dochovaných obrazů byla princezna Rézi půvabná štíhlá mladá žena s velmi pohlednou tváří. Žila samozřejmě v plném zajištění a dostalo se jí kvalitního vzdělání. Na starost je dostali především jezuité, kteří vedli mladou arcivévodkyni ke striktnímu dodržování náboženských úkonů včetně několika modliteb denně v kleče. Pěstovala mariánský kult, který ji vedl k upřímné zbožnosti. „Bez náboženského základu není člověk nic a všechny ctnosti se časem vytrácejí,“ prohlašovala Marie Terezie později.

Kromě náboženství se pod dohledem dvorních učitelů učila němčinu, dějiny, zeměpis, matematiku, francouzštinu, latinu či maďarštinu. Podstatnou součástí vzdělání se stala hudba, k níž malá arcivévodkyně zdědila vlohy po otci. Rodina najala italského hudebníka a skladatele pozdního baroka Antonia Caldaryho, aby na její hudební vzdělání dohlížel. Rézi se učila hrát na cembalo, zpívat, tančit, dokonce dramaticky hrát. Jako dívka vystupovala v těchto disciplínách před vybraným publikem. Zásluhu na všestranném rozvoji měla i její nejdůležitější a nejmilejší vychovatelka, hraběnka Maria von Fuchs-Mollard, princeznou oslovovaná mami Fuchs, kterou si pak u sebe nechala jako důvěrnici až do její smrti.

O velmi inteligentní, vzdělanou a pohlednou mladou ženu se začala ucházet řada šlechtických rodů. Sňatková diplomacie byla tehdy mezi evropskou nejvyšší šlechtou rozšířená a také do Vídně dorazili vyslanci zájemců ze Španělska, Portugalska, Bavorska, Saska, Pruska. Karel VI. ale lukrativním nabídkám odolával a plánoval upřednostnit ženicha méně nápadného a méně ambiciózního, který by se snáz smířil se státnickou pozicí, do níž Rézi směřovala.

Volba nakonec padla na lotrinského arcivévodu Františka Štěpána. Ani Rézi nebyla proti. O devět let staršího mladíka poznala už v pěti letech ve Vídni, kde dlouhodobě pobýval. Jako oblíbenec císařské rodiny často navštěvoval Hofburg a vídal se i s malou arcivévodkyní, která se podle životopisců ještě jako dítě do něj zamilovala a city si udržela.

Ve vysoké politice tehdejší Evropy ovšem bylo třeba vyřešit ještě jeden problém. Francie Habsburkům hrozila, že neuzná pragmatickou sankci, pokud se František Štěpán nevzdá před svatbou vlády nad Lotrinskem, na jehož trůn po smrti svého otce usedl. Neuznání pragmatické sankce by znamenalo zpochybnění Marie Terezie jako panovnice hned v jejích počátcích a ohrožení celé monarchie. Císař na Františka naléhal, ať se nároku na trůn ve své vlasti vzdá, z druhé strany mu takový krok rozmlouvala jeho matka s argumentem, že v případě předčasné smrti Marie Terezie, například při jejím prvním porodu, zůstane bezvýznamným šlechticem na rakouském dvoře. František Štěpán se ale odradit nenechal, tím byla odstraněna i poslední, lotrinská překážka a devatenáctiletá Marie Terezie a osmadvacetiletý František Štěpán mohli ve Vídni bez účasti Františkovy rozčilené matky uzavřít v únoru 1736 sňatek.

Byl to oboustranně vytoužený sňatek a už v prvních dvou letech po svatbě porodila Marie Terezie dvě dcery. Pak se oba přesunuli na panství do idylického Toskánska, kde přišlo po roce na svět třetí děvče. Pak ale líbánky končí. V říjnu 1740 zemřel náhle v padesáti pěti letech Karel VI. (důvody nejsou jasné, mluví se o selhání srdce po nachlazení při lovu, rakovině nebo otravě houbami).

V té době vstupovala třiadvacetiletá Marie Terezie na trůn politicky zcela nezkušená, bez speciální přípravy od otce a nijak šťastná z toho, jak rychle a nečekaně jí povinnosti a odpovědnost vstupují do života. Krátce po sobě jí zemřely dvě z dosud tří narozených dcer, navíc byla počtvrté těhotná.

Už v prvních dnech se objevil problém, jehož se Karel VI. tolik obával – přišlo první velké zpochybnění legitimity mladé panovnice a zkouška jejích schopností. Měsíc po vídeňské inauguraci napochodovala pruská armáda do Slezska, německým obyvatelstvem obývané tradiční součásti zemí Koruny české. Najednou před Rakouskem nestála válka o udržení dalekého Španělska, odkud kdysi Habsburkové přišli, a tedy především prestiž. Obsazení Slezska a testování mladé panovnice bylo útokem na podstatu monarchie.

Mizerně chráněné Slezsko padlo do rukou Prusů a jejich krále Fridricha II. prakticky bez odporu. Rakouská armáda byla vysílená z bojů s Turky a rozesetá po velké části Evropy včetně Toskánska nebo Belgie. Rakousko zareagovalo tři měsíce po invazi a několik dní poté, co Marie Terezie porodila čtvrté dítě, tentokrát už konečně vymodleného syna. Prusko snadno pokusy o vytlačení jeho vojáků ze Slezska odrazilo.

Územní požadavky brzy vznesly další země. Španělsko se hlásilo o italské državy Rakouska. Francie chtěla Belgii. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht požadoval v rámci – jak říkal – „legitimního dědictví“ Čechy, Tyroly a Horní Rakousy. Saský kurfiřt chtěl Moravu. Všechny nároky byly zahrnuty do smlouvy podepsané protihabsburskou koalicí necelý rok po korunovaci Marie Terezie. Rakousku měly zbýt jen země na východě Alp a Uhry. Pragmatická sankce, do jejíhož vzniku vložil Karel VI. tolik úsilí, měla v té době hodnotu papíru, na němž byla napsána. Historickým zemím Koruny české hrozilo rozparcelování na tři na sobě nezávislé kusy.

Marie Terezie nebyla schopná účinně reagovat. Její diplomaté zkusili sehnat spojence, než se to ale povedlo, parcelování monarchie v létě 1741 pokračovalo. Bavorská armáda s podporou Francouzů obsadila Pasov a postupovala do Lince. Marie Terezie neměla vojáky k obraně, takticky tedy vzdala obranu zbytku Slezska a armádu přesunula k obraně Vídně. Bavoři tedy nabrali směr Praha. Do Čech se tak z jihu sunula bavorská armáda, ze západu francouzská, ze severozápadu Sasové. Před Prahou se spojili do vojska o síle několika desítek tisíc mužů a po téměř sto letech od obléhání Švédy v roce 1648 město během noci 26. listopadu 1741 dobyli. Královská koruna byla odvezena včas do vídeňského bezpečí, Karel Albrecht si tedy pozval na Pražský hrad vyšší šlechtu a nechal se od ní alespoň provolat českým králem. Přitom hrozil, že kdo na akt kolaborace nedorazí, přijde o majetek. Podle záznamů necelá polovina rodů vyšší šlechty, do té doby věrných spojenců Habsburků, poslechla.

Marie Terezie – opět těhotná, během pěti let již popáté – se nemínila vzdát. Dala dohromady vojáky umístěné v Itálii, na Balkáně a v dalších částech monarchie. Už začátkem roku osvobodila Linec, Pasov a chytře obsadila Mnichov. Tím měla krytá záda pro chystané osvobození Čech. Situace se ale dál komplikovala, protože Prusové v obavě z opět sílící rakouské armády přešli do dalšího útoku a obsadili Olomouc, Jihlavu a Znojmo. Dokonce pomohli Bavorům a Francouzům bránit Prahu.

Díky diplomatickému úsilí se Marii Terezii povedlo dosáhnout v létě 1742 za cenu definitivní ztráty Slezska míru s Prusy a mohla se soustředit na dobytí Prahy. Rakouská armáda, v té době jediná záruka zachování celistvé české země, město obklíčila a zkoušela třicet tisíc francouzských vojáků, kteří tam tehdy pobývali, vyhladovět. V zimě po pěti měsících francouzský odpor skončil, Praha byla osvobozena a mohla se šťastně vrátit do lůna monarchie.

Torturu už fakt ne

Zpětné dobytí českých zemí podtrhla Marie Terezie na jaře 1743 korunovací na českou královnu, později dokonce nechala do dnešní podoby přestavět západní část Pražského hradu. „Bylo to symbolické uznání svébytnosti české koruny,“ říká historička Daniela Tinková. Války o monarchii pak trvaly v méně intenzivní podobě dalších pět let do října 1748, Marie Terezie je z pozice absolutistické vládkyně vedla úspěšně a jakoby mimochodem během té doby porodila dalších pět dětí. Z prvních, nesmírně těžkých osmi let své vlády tak vyšla jako zkušená realistická politička evropského formátu, byť jí bylo teprve 31 let. Měla ale za sebou úspěšné zvládnutí krize, které nečelil žádný z jejích mužských předchůdců a během níž se ukázala jako chytrá, vytrvalá, morálně silná a dostatečně tvrdá na to, aby mohla monarchii ubránit a dobře řídit. „Rakousko má v čele konečně muže. Je jím žena,“ zhodnotil to údajně pruský král Fridrich II.

Jako žena se sice nemohla podle pravidel stát římskoněmeckou císařovnou, pomohl jí ale její nezištný manžel. V roce 1745 byl římskoněmeckým císařem, tehdy už postem bez hmatatelného politického významu, jmenován František Štěpán Lotrinský, čímž poskytl Marii Terezii neformální titul císařovny a zároveň neprojevil výraznou snahu komplikovat její dominantní postavení v monarchii ani mimo ni.

Do druhého desetiletí vlády vstoupila Marie Terezie s druhým velkým úkolem – snahou modernizovat stát. „Uvědomila si, že budoucnost nadále netkví v extenzivním rozšiřování habsburských držav, ale ve vnitřní konsolidaci, v komplexní proměně státní správy, ekonomiky a vojenství,“ píše Petr Hora-Hořejš v Toulkách českou minulostí. Tohle přesvědčení vyplývalo samozřejmě z proměny doby, kdy se pomalu klubaly na světlo první zárodky kapitalismu, Evropu měnily humanitní hodnoty osvícenství, roli ovšem hrály i zkušenosti získané během válek.

Přežití monarchie záviselo mimo jiné na schopnosti dát dohromady dostatečné množství vojáků. Během odvodů rakouské úřady zjišťovaly, že mají nedostatečný přehled o brancích, a když se k odvodu dostanou, velký podíl tvoří nevzdělaní, špatně živení muži bez hygienických návyků. Marie Terezie to chtěla změnit a vsadila na vzdělávání a výraznou proměnu v řízení státu. Nebyla však překotnou reformátorkou. Především se uměla obklopit schopnými lidmi – jednak špičkovými byrokraty řídícími jednotlivé rezorty (diplomacii a později kancléřství řídil oceňovaný kníže Kounic) nebo vizionáři připravujícími rozsáhlé tereziánské reformy.

Za vzor dobře budovaného státu platilo Prusko, Marie Terezie si tedy pozvala reformátora tamního školství Johanna Ignáce Felbigera. Na jaře 1744 přijel do Vídně a do konce roku připravil Všeobecný školní řád. Cílem bylo prosazení povinné školní docházky, přitom dnes, v čase známém neschopností zajistit dostatek míst v mateřských školkách, není těžké obdivně ocenit velikost celé operace.

Pokud šlo o školy, císařovna nešla cestou nařízení, ale spíš projeveným přáním, aby děti mezi šesti a dvanácti lety navštěvovaly školní vyučování. „Chtěla, aby jednotlivá panství řešila po svém, jak vzdělávat učitele, zřizovat třídy a vymáhat školní docházku,“ říká historik Milan Hlavačka. Začátky byly přitom provizorní. Na venkově se vyčleňovaly jen místnosti (budovy se začaly stavět až v dalším století), jako učitelé se najímali vysloužilí vojáci, k učitelství stačily tříměsíční kurzy. Obvykle se učilo jen číst, psát a jednoduše počítat, během polních prací bývaly na venkově školy prázdné.

Zdaleka ale nezůstalo jen u škol. Reforma státní správy byla nesená snahou odtrhnout od moci zemské stavy, které byly ponořené do svých sporů, neochotné přijímat reformy a vždy připravené vstupovat do střetu s centrální mocí. Bylo vytvořeno krajské členění, jejichž správu podřídila císařovna přímo Vídni. Snažila se vytvořit nový sbor schopných úředníků, což znamenalo mimo jiné vybudovat systém jejich vzdělávání a komunikace s centrem. Proto zesílila snaha o prosazení němčiny jako úředního jazyka.

Čeští nepřátelé monarchie později tohle hořce nazvali germanizací. „Nešlo o ideologické či národnostní důvody, bylo to nesené pragmatickou snahou vybudovat dobře řízený stát,“ říká historik Mikulec. „Germanizace“ se totiž týkala úřadů, nikoli běžných lidí, v jejichž školách se dál učilo česky nebo podle rozhodnutí na místní úrovni. Ostatně čeština se učila i na vojenské akademii ve Vídni, aby důstojníci rozuměli řadovým vojákům, kteří by náhodou německy neuměli.

Další reformy se týkaly nových peněz, které měly nahradit velké množství různých měn obíhajících monarchií. Pro potřeby obchodníků se jednotily míry a váhy. Civilizační vymožeností bylo číslování domů, které mělo usnadnit doručování pošty, a evidence obyvatel, jež měla mimo jiné usnadnit odvody do armády nebo placení daní.

Nový zákoník z roku 1769 omezil možnosti trestu smrti, sjednotil zákony a výkonný soudní aparát. Byla ustavena povinnost pro soudce a advokáty mít právní vzdělání. Zákoník ale také zachovával možnost tortury při snaze získat doznání. Mezi právnickými autoritami Rakouska, ovlivněnými osvícenstvím, to ovšem vzbudilo protesty, Marie Terezie jej tedy pozastavila a v roce 1776 útrpné právo definitivně zrušila.

Vyhnat Židy a kurtizány

Přijímání reforem trvalo Marii Terezii třicet let a přerušila je v roce 1756 tzv. sedmiletá válka s Pruskem a dalšími státy. Panovnice tak strávila patnáct let ve válkách a porodila šestnáct dětí (šest z nich zemřelo v mladém věku), které později velmi promyšleně a starostlivě umisťovala do evropských panovnických rodů, aby si zajistila mocenská spojenectví. Vše zvládla bez afér či milostných avantýr, na které ostatně na každém kroku sledovaná žena neměla čas ani prostor. Když v roce 1765 ve svých čtyřiceti osmi letech ztratila manžela, doživotně odložila šperky a oblékala jen černé šaty.

Hlavně ke stáru se ukázaly reformní limity konzervativní katolicky bigotní císařovny. Odmítla výrazněji sáhnout na práva místní šlechty, která například na rozdíl od poddaných platila daně jen na bázi dobrovolnosti. S ohledem na místní specifika a autonomní postavení vrchnosti nechtěla zrušit robotu ani nevolnictví. Přitom její manžel na svých statcích příkladně robotu rušil, bezzemkům přiděloval půdu, z níž si pak bral daně, což se ostatně vzhledem k malému pracovnímu úsilí během roboty ukazovalo jako mnohem výhodnější ekonomický systém.

Marie Terezie také trpěla tehdy běžnou nechutí k Židům, která se projevila v roce 1744 jejich vyhnáním z Prahy kvůli zámince, že obchodují se šlechtickým majetkem zabaveným během francouzské okupace města. Vyhnaní Židé se usadili v okolí Prahy a po roce byli kvůli krachujícímu trhu s potravinami pozváni zpět. Ve Vídni stárnoucí panovnice důsledně pronásledovala kurtizány, které nechávala při opakovaném „provinění“ stříhat nebo je vyvážet do Banátu na území dnešního Rumunska.

Kromě mnoha činností zvládla Marie Terezie v posledních dvaceti letech ještě jednu, kterou jí její otec odepřel – připravit na panování svého syna. Nedočkavý Josef II. měl podstatně radikálnější plány modernizace. A přestože se stal po otcově smrti oficiálním spoluvládcem, Marie Terezie syna přes jeho nátlak k žádnému důležitému rozhodování až do své smrti nepustila. Když ve svých šedesáti třech letech zemřela, Josef II. hned v prvním roce zrušil nevolnictví, na chvíli i cenzuru a řadu dalších věcí. To už je ale jiná historie.