Měla by se česká společnost víc hlásit k odkazu Marie Terezie?
Nový Respekt přináší Téma o odkazu panovnice, která se narodila před 300 lety
Přečetl jsem příliš mnoho historické literatury, abych byl schopen přistoupit na oblíbený mýtus o 300 letech českého úpění pod Habsburky. Ačkoli Marie Terezie převzala rakouské císařství ve velmi složitých dobách, dokázala ho z velké části přes řadu válečných konfliktů udržet celistvé, zavést všeobecnou vzdělávací povinnost a navíc po sobě zanechat sedm potomků na sedmi evropských trůnech. V den 300. výročí narození Marie Terezie, tedy 13. května, poklepeme symbolicky na dohled od Pražského hradu na základní kámen její budoucí sochy – pochopitelně v nadživotní velikosti. Vždyť jde o významnou panovnici, jedinou ženu vládnoucí na českém trůně, korunovanou navíc na královnu v Praze.
V osobě Marie Terezie končí středověk a s ním odchází poslední vládkyně na českém trůnu. „Novověk“ už nedal v českých zemích šanci žádné ženě. Od dob Marie Terezie jsme neměli královnu, prezidentku ani předsedkyni vlády. To, co nám přinesla dobrého, vám dodnes odříká každé dítě na základní škole: školní docházka, zrušení cel, sjednocení měr a vah. Poštovní systém, budování cest, první manufaktury. Dala základ zdravotnictví, zavedla příjmení, nechala udělat první soupis lidí a majetku… Kolik mužů, co přišli po ní, se může pochlubit takhle dlouhým seznamem? Pro mě je Marie Terezie připomínkou, jak moc bychom potřebovali v čele státu ženu, která by chápala svoji roli jako pečující a mateřskou, nikoli jako boj o vlastní moc a slávu.
↓ INZERCE
Jistě stojí za to si připomenout Marii Terezii. Doba její vlády je zároveň dobou osvícenství a letošní jubileum nám může pomoci připomenout si to, co jsme díky národnímu dějepisectví z naší paměti úspěšně vytěsnili. Marie Terezie svými drastickými reformami univerzit umožnila, že se i naše země připojily k osvícenskému hledání spravedlnosti. Díky Marii Terezii se u nás začíná hledat sekulární morálka a přirozené právo, začíná se psát o společenské smlouvě a lidských právech. Starší historiografie toto vše vytěsnila, jelikož se o tom nepsalo česky a zdálo se, že to nepatří do dějin národa. My jsme to v naší knize Habsburkové 1740–1918. Vznikání občanské společnosti zase zkusili do našich dějin vrátit.
Marie Terezie bezpochyby měla to, čemu dnes říkáme vize pro svou říši včetně českých zemí, a chápala potřebu reforem k dalšímu rozvoji. Podporovala průmysl a manufaktury, rozvoj silnic, systematizovala míry, váhy a cla, a tak nepřímo umožnila, aby se později z naší vlasti mohla stát úspěšná průmyslová republika. Sociální rozměr mělo odstranění mučení z trestního práva a zakládání nemocnic s očkováním proti neštovicím. Nejznámější se stala zavedením povinné školní docházky a systému škol. V tomto smyslu jí vděčíme za to, že české země získaly ve vzdělávání tradici a problém negramotnosti, který jiné evropské státy řešily ještě ve 20. století, u nás neexistoval. Za to jí velké uznání určitě patří.
Život a vládu Marie Terezie bychom měli studovat, stejně jako vládu jakéhokoli jiného českého panovníka. To ale neznamená, že bychom se k ní měli hlásit. V českých poměrech by to nejspíš vedlo k nekritické idealizaci Habsburské monarchie a habsburského panovnického rodu. Takže ať se o Marii Terezii dál píšou knihy a články, diskutuje se o dobrých a špatných momentech její vlády, ale z této debaty podle mě nemůže vyjít, že by měla být naší hrdinkou nebo vzorem. Problémy, které monarchie a Evropa tehdy řešila jsou nám už velmi vzdálené. Jsou jiné postavy českých dějin, které si zaslouží větší úctu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
Arthur C. Brooks, The Atlantic•20. 11. 2024