Pravidelný výběr ze světových médií na Respekt.cz

Kdo se bojí, nemusí se pak tolik obávat

Trápit se, cítit úzkost z budoucnosti a z toho, co může přinést, je riskantní. Pokud někdo takovým černým myšlenkám propadá často a příliš, může si tím vykoledovat deprese, zdravotní problémy, někdy i duševní nemoc. Ale jak ví každý, kdo do téhle spirály někdy upadl, není lehké přestat. Obligátní „netrap se tím“ většině lidí nepomáhá. Nyní však dva psychologové z Kalifornské univerzity uveřejnili v internetovém žurnálu Social and Personality Psychology Compass studii, která se zabývá kladnými stránkami takového trápení. Píše o tom NYMag.com.

Podle kalifornských vědců jsou starosti něčím, co bychom neměli zahánět a potlačovat, ale naopak vědomě je ve své mysli vítat – tedy ve střídmé a neobsesivní formě. Obavy z nepříjemných následků či událostí totiž vedou jejich „majitele“ k poznatku, že je nutné pro jejich odvrácení něco podniknout. To probouzí aktivitu, která tyto starosti utišuje, a navíc to posiluje schopnost efektivně nahlížet i na překážky, které se plánům mohou postavit do cesty.

Kate Sweeny a Michael Dooley definují starost jako „nepříjemný emocionální stav vyvolaný neodbytnými obavami o budoucnost“. Server NYMag.com k tomu zmiňuje dvacet let starý výzkum psychologů, kteří zadali dobrovolníkům jednoduchou otázku: Jak starosti a obavy zasahují váš život? Na prvním místě skončilo rozrušení způsobující nesoustředěnost a chaos, na druhém pak to, že člověk optikou starostí vidí problém větší, než ve skutečnosti je. Potlačovat starosti a snažit se na ně „nemyslet“ ale nepomáhá – vynořují se znovu s nezmenšenou silou.

Ve stejném průzkumu dostali respondenti otázku, jaké pozitivní hodnoty jim přehnaná starostlivost přináší. Většina se shodla, že tak dokáže svůj život lépe organizovat, analyticky myslet a být svědomitější. „Úzkostní lidé se samozřejmě snaží vyhnout negativním scénářům,“ cituje NYMag.com autory výzkumu, „a nejen to. Současně s tím snižují nutkavou potřebu cítit starost. Například úzkost z výsledku pracovního pohovoru může člověka přimět k delší a lepší přípravě nebo k preventivnímu pátrání po jiných volných místech, což v důsledku sníží strach z toho, jak pohovor dopadne.“

Takže čím víc se bojíte, tím líp se připravujete – a tím míň se nakonec potřebujete bát. A když plán ani příprava nepomůžou a obavy se naplní, aspoň jste na ně připraveni. Jak píše Cari Romm v New York Magazine: úzkostného člověka nemůže žádná špatná zpráva příliš překvapit. A když to nakonec dopadne dobře, zdá se to po všech těch předchozích starostech a obavách ještě skvělejší a báječnější, než to reálně je.

„Považujte svoji úzkostnost za něco jako obranný pesimismus,“ radí Cari Romm. „Svět vám staví do cesty spoustu tíživostí i kravin a není od věci mít proti nim emocionální brnění. A právě tím mohou být obavy. Zachází-li se s nimi správně, fungují jako štít mezi životem a všemi těmi strašidelnostmi, které si představujete.“