Jak husitům vzali zbraně

Oblíbenou formou sebeprezentace politiků se v českém prostředí stalo tvrzení, že se dotyčný nebojí mít na nějaké téma silný názor. Slyšíme jich každý den spoustu a velmi různých – na Babiše, opravu dálnice D1 nebo třeba sňatky homosexuálů.

Pak ovšem existují témata, na něž mají politici také silný názor, ale všichni stejný. Tak třeba kvóty pro uprchlíky: jde o solidární řešení migrační krize, které má svou nepochybnou logiku. Přesto ho všichni sborově odmítají. Nebo – evropská směrnice o zbraních. Zakazuje typy rychlopalných zbraní, jaké u nás nikdo nepoužívá k běžnému lovu nebo sebeobraně. A přesto slyšíme od politiků jednotné odmítnutí a nově i přitakání plánu podat žalobu k Soudnímu dvoru EU.

Jak je to možné? Proč nám naši volení zástupci nenabízejí obvyklou paletu názorů, ale jen různé odstíny téhož? Vypadá to jako nepodstatný detail, ale historickou zkušeností vycvičené radary by nás měly varovat. V Česku se totiž opět rodí legendy, s nimiž je příliš rizikové nesouhlasit.

Proč nejsme vhodní

Tu nejmarkantnější bychom mohli volně převyprávět zhruba takto. Německá kancléřka Angela Merkel nejdřív lehkomyslně pozvala do Evropy statisíce potenciálně nebezpečných muslimských uprchlíků. Pak spolu s dalšími evropskými lídry navrhla, že se o ně společně podělíme. Čeští politici spolu s kolegy z visegrádských zemí toto zjevné nebezpečí srdnatě odmítli a začali mluvit o tom, že se budeme bránit – na hranicích i ve svých městech. A brzy nato přišla zmíněná směrnice…