Šeřík a růže. Korespondence Irmy Geisslové a Sofie Podlipské 1883–1897

Číst cizí korespondenci – jakkoli jde o osobnosti veřejného života – se vždy poněkud nepatří. S odstupem více než 100 let, jako je tomu u vzácně uceleného souboru 262 dopisů spisovatelek Sofie Podlipské a Irmy Geisslové, se však pel intimity vytrácí a zůstává hlavně svědectví doby. Svědectví těch druhých ve smyslu genderovém i historickém.

Podlipská nikdy nedosáhla slovutnosti starší sestry Karoliny Světlé a o více než 20 let mladší básnířce Geisslové slýchávají dnes jen budoucí bohemisté. Ve 24 letech jí vyšla sbírka Immortelly, kterou kladně ohodnotil Neruda pro formu i hloubku; později ji ale pokáral za nedostatek elánu. Od té doby si Geisslová temné verše ukládala do sekretáře a časopisy zahrnovala konvenční vlasteneckou prózou. Právě přes ni se pravděpodobně dostala k Podlipské, která se stala adresátkou jejích dopisů z izolace v Jičíně. Bezdětná a svobodná literátka byla závislá materiálně až do smrti na své širší rodině – a v Podlipské listech plných rodinných zpráv i mateřského povzbuzení nacházela sílu pokračovat. V oslovování nakladatelů, připomínání se s honoráři, ale i ve zvládání depresí, jež se stále více ozývaly. V těch nejtěžších chvílích ale nepsala Podlipské vůbec, aby pak rychle přispěchala se srdceryvnými omluvami. Ve vysvětleních se nejprve objevují motivy zmaru (hnijící růže nebo sebepřirovnání ke starému ořechu), ale s rostoucí důvěrou ke korespondenční přítelkyni se Geisslová čím dál více rozepisovala o nenaplněných ambicích, touze po…