Porce štěstí s rysem

Vracím se z Bukovských vrchů na východě Slovenska, které jsem se vypravila na pár dní prozkoumat. Říkala jsem si, že by bylo skvělé nalézt trus nebo chlupy východokarpatského rysa ostrovida pro analýzu DNA a porovnat vzorky z hlediska populační genetiky s rysy z Česka. V rámci doktorátu v Ústavu botaniky a zoologie na Masarykově univerzitě v Brně se zabývám analýzou DNA z trusu, chlupů a moči rysa ostrovida – zjišťujeme tím, kolik rysů se na daném místě vyskytuje, skládáme jejich rodokmeny apod. Zajímavostí je, že jde o podobný postup, který se využívá i v kriminalistice při identifikaci pachatele trestného činu.

O velké šelmy – medvědy, vlky, rysy – se zajímám už od útlého dětství, v praxi jsem se jim pak přiblížila jako dobrovolnice ve Vlčích hlídkách, které monitorují pohyb šelem. Tenkrát jsem poprvé zakusila, jak nelehké je na jejich stopu narazit, jsou totiž velmi plaché – přímá setkání i těch nejšikovnějších stopařů se šelmou se tak dají spočítat na prstech jedné ruky nešikovného dřevorubce.

Vždycky to chce totiž mít pořádnou porci štěstí. Což mám toho dne i já. Brzy ráno jsem si to namířila z vesnice Nová Sedlica do pořádného kopce ke hřebeni a těsně pod ním pokračovala po vrstevnici. Sněhu tady bylo pořád dost, ale stopy skoro žádné, zvěř se držela v nižších polohách, kde bylo sněhu méně.

Sestoupila jsem proto níž a pomalu se vracela do vesnice. Stop sice přibylo, ale žádné zajímavé. Začala jsem se smiřovat s tím, že tady asi o rysa „nezakopnu“, když jsem narazila na říčku a za ní pěkný členitý a skalnatý terén. Takže znovu hurá do kopce, nyní s mírně horolezeckými prvky, s foťákem na krku i prvky akrobatickými. Nahoře se mi otevřela docela rozsáhlá lokalita, která by stála za prozkoumání, ale začalo se stmívat a nastal čas vrátit se do vesnice.

Cestou zpět jsem narazila na zajímavou starší stopu lišky, tak jsem si řekla, že se po ní aspoň kousek vydám, abych neodjela úplně s prázdnou. Když vtom mi najednou oči málem vypadly z důlků – cestu mi překřížila čerstvá stopní dráha rysa! Ušla jsem po ní pár kroků, ale na kopečku byl už sníh roztátý a stopa zmizela. Chodila jsem v kruzích a snažila se ve zbytcích něco najít, ale narazila jsem jen na čerstvou lidskou stopu; došlo mi, že je to můj vlastní otisk boty, pohybovala jsem se tam tak před hodinou.

Rozhodla jsem se, že se konečně vrátím a půjdu po stopě proti směru chůze rysa, nechtěla jsem jej přece někde rušit a pronásledovat, jen najít nějaký ten trus.

Ještě jsem se naposledy postavila na okraj skály a rozhlédla se, když vtom jsem periferně zahlédla něco se pohnout. Pohlédla jsem tím směrem a uviděla větší světlý flek na skále pár desítek metrů přede mnou. Nebýt toho, že se zrovna přikrčil, asi bych si ho vůbec nevšimla. Už z toho přikrčení mě zamrazilo – ladné, pomalé, úplně jako kočka! S tlukoucím srdcem jsem vzala foťák, abych si zvíře přiblížila přes objektiv – a on to byl opravdu rys, který upřeně hleděl směrem ke mně!

Úplný šok, nemohla jsem tomu uvěřit! Udělala jsem tři fotky, první dvě úplně rozmazané, jak se mi klepaly ruce. Rys se nehýbal, zřejmě sázel na svoje nenápadné zbarvení, doufal, že ho nevidím. Nechtěla jsem ho vyplašit, a tak jsem se naposledy pokochala pohledem na něj a začala ustupovat. Pořád jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Ještě štěstí, že jsem ty fotky udělala, jinak bych si asi myslela, že se mi to celé jenom zdálo. X

Barbora Turbaková,

stopařka