Otázka pro Trumpovy odpůrce

Vlastně jsem nevěřil tomu, že existuje něco jako syndrom trumpovského vyšinutí, tedy nenávist k Donaldu Trumpovi silná tak, že lidem bere soudnost. Samozřejmě jsem si všiml tvrdého, nenávistného jazyka, který proti Trumpovi někteří používají, a pár ostrých výroků jsem sám pronesl, to ale bylo během kampaně, kdy se zdálo, že Trumpovy činy taková slova ospravedlňují. Po zvolení, místo aby se zklidnil a jednal jako prezident, pak Trump pokračoval v nepřetržitých útocích, přehánění a lhaní. Zdálo se, že pro jeho vládu jsou typické chaos a nekompetentnost.

Pak ale přišel útok proti Sýrii. Vypadá to, že v této otázce Trump pečlivě naslouchal bezpečnostním profesionálům, vzdal se svých původních postojů, zvolil vyváženou reakci a jednal rychle. Útoky jsem podpořil a poznamenal jsem – během vysílání i v tisku –, že se Trump konečně chová jako prezident, protože zmíněná akce „podle všeho odráží jeho opožděné zjištění, že Ameriku na první místo stavět nelze a že americký prezident musí jednat na základě širších zájmů a ideálů“. Celkově jsem však byl k Trumpově postupu v Sýrii nadále kritický, jeho politiku jsem označil za „nekoherentní“. Můj komentář v deníku The Washington Post měl titulek „Jeden útok ještě neznamená strategii“.

Z reakcí levice byste si nicméně mohli myslet, že jsem právě podpořil Trumpovu kandidaturu na papežský stolec. Jindy uvážliví komentátoři můj postoj popsali jako „nesmyslný“ a jako důkaz toho, že se média „mohou přetrhnout“, aby šla Trumpovi na ruku. …