Jiří Černý vnesl do psaní o hudbě obraznost i schopnost vidět dál za písničku

Ve věku 87 let zemřel známý hudební kritik a publicista Jiří Černý. Připomeňte si ho v následujícím profilu a také v článcích Jak šťastně stárnout a Otevřená vrátka.

Pusťte to trošku víc nahlas,“ zašeptá směrem k obsluze přehrávače. Zaplněným sálem jihlavské knihovny se rozezní letitá skladba Dětský oči z repertoáru kapely George & Beatovens a zaburácí o poznání silněji, než by si ji většina z šedesáti zúčastněných pustila doma. V tu chvíli Jiří Černý založí ruce a nakloní hlavu. Zaposlouchá se do zpěvu Petra Nováka a na jeho tváři se objeví spokojený výraz.

Poslechových pořadů pro veřejnost, kdy pouští svou oblíbenou hudbu a hovoří o ní, absolvoval už přes čtyři a půl tisíce. A pořád jich má na každý rok naplánováno nejméně stovku. Přitom s nimi začal v roce 1971 z nouze, když byl vyhozený z Československého rozhlasu za to, že v reakci na srpnovou okupaci pustil v hitparádě Houpačka píseň Běž domů, Ivane. Očekával, že po sametové revoluci, kdy si každý může bez obtíží opatřit jakoukoli hudbu, poptávka po podobných spikleneckých setkáních ustane. Zážitek společného poslechu písní se však neomrzel. Baví nejen publikum, ale především Černého: ani po těch šestačtyřiceti letech na cestách s kufrem vinylů a později cédéček na něm není znát rutina, natož únava.

Když pak distingovaný jednaosmdesátiletý publicista začne po úvodní písni hovořit o svém prvním setkání s bledolícím, tichým, přesto sebevědomým Petrem Novákem, vyvstává před posluchači nejen portrét zpěváka, ale také plastický obraz beatové Prahy první půle šedesátých let. Cloumal jí rokenrol Pavla Bobka či Pavla Sedláčka, doba swingu a bigbandů se poroučela, ke slovu přicházely kapely. Rodila se tu populární hudba, jak ji chápeme dodnes, a její příběh je s osudem Černého neoddělitelně svázaný.

Jestliže autoři jako Lubomír Dorůžka nebo Josef Škvorecký vydobyli v poválečných časech respekt jazzu, způsob, jakým se u nás začalo psát a přemýšlet o populární hudbě, je Černého vynález. A to, že byl ve své době stejně nový a vzrušující jako muzika, o níž pojednával, dokládá i aktuální knižní cyklus Jiří Černý… na bílém, který shrnuje šest dekád jeho psaní o hudbě. Za tu dobu mimo jiné prošel Mladým světem, hudebním časopisem Melodie, první dva roky po revoluci vedl nově založený Rock & Pop a dnes si užívá recenze operních přenosů z Metropolitní opery v New Yorku, které píše pro Hospodářské noviny. Díl věnovaný devadesátým letům by se na trhu měl objevit záhy – a i když je Černý retrospektivním projektem polichocen, sám minulostí nežije. „Víc mě baví to, co se děje teď, než co bylo před třiceti čtyřiceti lety,“ říká bez nostalgie cestou z jihlavské štace na noční dálnici za volantem své octavie.