Třeba bude i žena

Existují profese a prostředí, ve kterých bývá nuda ceněnou komoditou. Patří k nim i vrcholná politika a zvlášť ta, jež je ve spojení s vrcholnými funkcemi. Prostředníček zdvižený ve sněmovně nebo vtip namířený proti politickým oponentům, zvlášť pokud jsou to i naši oponenti, samozřejmě pobaví, stejně pak ale nakonec člověk dlouhodobě nejvíc ocení politiky takového typu, kteří – jak říkal Rust Cohle z True Detective – nejsou dobří na večírcích. Tedy když spravují stát, tak se o nich zbytečně nereferuje a do zorného pole nám z médií vstupují, jen pokud je to skutečně nutné.

Prezidentský kandidát Jiří Drahoš by takovou postavou mohl být. V jeho rozhovoru pro Hospodářské noviny z minulého pátku mnoho zábavy nenajdeme, dokonce ani provokací si čtenář moc neužije. Drahoš odpovídá tak, jak bychom asi od umírněného, konsenzuálního, politicky tak nějak rozumného kandidáta očekávali. Nepoučuje a neútočí na soupeře. O společné Evropě mluví jako o šanci, kterou je třeba využít, euro by ale podle v Česku oblíbené politické floskule přijal, „až to bude výhodné“.

Sankce proti Rusku by nerušil, dokud Rusko nevrátí Krym. (Mimochodem – to se někdy stane?) Čínské investice by podporoval, ale nijak jejich význam ani s ohledem na úspěchy fotbalové Slavie nepřeceňuje. Do letadla lobbistů by si nesedl, s dalajlamou k rozhovoru ano. Před uprchlíky by stát neuzavíral, žádné velké přijímání by ale nepodporoval. Netrpí islamofobií, také už si ale osvojil v politice oblíbené a…