David Vávra: I to hnusné bylo dobré

Davida Vávru zná každý jako spoluzakladatele divadla Sklep, televizní tvář z Šumných měst, jako autora legračních básní. Jako architekta ale málokdo. K šedesátinám tak spolu s Galerií Jaroslava Fragnera uspořádal výstavu své architektonické práce a vychází mu kniha Běžet s domy. I v ní se ovšem veršuje: „Architektury se celý život nezbavíš. Nakonec náhrobek ti děti postaví.“

O práci architekta mluvíte jako o něčem velmi lehkém…

Ono to tak vypadá. Jenže potom musíte všechno učesat, na tom pracují moji kolegové. Jejich práce si vážím víc než toho, aby dům byl přesně podle toho, jak si ho vysním. Prostě domy absolutně neprožívám.

Můžete dát příklad?

Mám jeden takový z divadla v Kladně. Rád obkládám stěny kachličkami tří barev, které od podlahy buď tmavnou, nebo světlají – tady tmavly. Přišel obkladač a viděl, že má tři druhy dlaždiček, ale udělal je pruh po pruhu, normálně jako zebru. A udělal to dobře. Mám ho to nutit otloukat kvůli nějaké subjektivní estetice? Samozřejmě některé detaily jsou důležité, člověk nesmí cuknout, protože dům třeba stojí na nějakém principu. Ale to má každý dům úplně jinak – a možná i já s tím domem to mám pokaždé jinak. Evropská architektura obecně má velký problém s detaily, klade na ně hrozný důraz.

Vy jste však také trochu milovník všelijakých detailů, ozdob, legračních prvků. Třeba v hospodě Na Staré sokolovně v Podolí se sedí na švédských bednách.

U hospod je to ale něco úplně jiného než u domů. Starý Havel říkal, že má fungovat na čtvrt roku a pak to lidi přestane bavit. Tyhle hospody jsou navíc vždycky udělané na míru danému místu. Sokolovna je vybavená nářadím, sedí se na bednách, místo opěradla je kladina a stoly připomínají cvičební koně.

V Česku jste hodně mimo hlavní architektonický proud, který se drží neofunkcionalistické jednoduchosti, až přísnosti. Proč vlastně architekti u nás pořád odkazují na funkcionalismus, na třicátá léta, první republiku?

Protože byla jedním z nejšťastnějších období našich dějin v divokém 20. století. Tehdy obecný vkus skutečně formovala vzdělaná střední třída. Když jsme objížděli šumná města, nejkrásnější vila z doby před válkou většinou patřila učiteli, lékárníkovi, lékaři, tedy profesím, na které dnešní společnost kašle. Proč se s takovou pietou obnovují funkcionalistické interiéry? Protože mají řemeslnou kvalitu, je v nich kvalitní práce místního řemeslníka, nikoli plastový výlisek z druhé půlky zeměkoule. Nostalgie je v tom nepatrně.

Evropská architektura se vám zdá příliš zaměřená na detaily. Kde detaily tolik neřeší?

Jmenoval bych hned největšího brazilského architekta Oscara Niemeyera, který dokáže udělat úplně základní tvar domu, vychází prostě jen z logiky dané náplně. v podstatě velice jednoduše spočívá na zemi. Není s ní spojen nějakými rafinovanými nesmysly. Samozřejmě, jsou tam jiné podmínky, nejsou tam mrazy, změny teplot, takže si může dovolit stavět lapidárněji. Japonci zase všemu dokážou dát výtvarný obsah. Docilují toho úplně prostými prostředky, ovšem s hlubokým prožitkem. Na místě, kde by u nás poletovaly odhozené papíry na popraskaných betonech, v Japonsku je i na třech metrech čtverečních nasypaný písek, uhrabaný hrabičkami a tomu dominuje přesně umístěný kus kamene.

Dalo by se najít něco typického pro českou architekturu?

Asi ty poletující papíry ve veřejném prostoru a hned vedle přestříhaná pečlivost za valbou vlastního plotu.

Celý rozhovor v novém Respektu 15/2017: 

Co je pod mediální tváří veselého chodce a objevitele architektury?

Rozděluje Divadlo Sklep porevoluční činnost jeho členů?

Jak vychovával děti?

Proč jim chybí bolševismus?