Dopis z Ankary

V Ankaře je lepší jídlo, nižší ceny a příjemnější lidé než v Istanbulu,“ říká mi turecký známý – a má pravdu. Vynikající čaj stojí pár drobných, olivy a ovčí sýr k snídani jsou splněný sen. Zahrádky restaurací jsou plné dlouho po půlnoci, stánky s květinami mají otevřeno skoro stejně dlouho. Při večerní procházce nepříliš krásným, ale živým centrem města nelze minout tančící a zpívající skupinu mladých lidí, ke kterým se přidávají kolemjdoucí a nakonec i já. Přesto je zřetelné, že současné Turecko má řadu neuralgických bodů, a téma budoucnosti a charakteru země v hlavním městě rezonuje silně. Evropanovi je na první pohled nápadný obrovský počet tureckých vlajek umisťovaných z veřejných i soukromých popudů. Jsou v dlouhých šňůrách nataženy přes přechody, alespoň jedna visí z balkonu každé z četných novostaveb, vidím je na zadních sklech aut, maličká červená vlajka s půlměsícem vlaje i na obrázku na papírových ubrouscích. Obří vlajky zdobí také monumentální mešitu v centru města.

„Ještě nedávno to byla nejnovější mešita v Ankaře, teprve pár měsíců stará, když jsem tu v roce 2015 byl,“ říká mi můj zkušenější kolega. „A vlajky na ní tehdy nevisely.“ Dnes již prvenství nedrží: novější mešita pro čtyři tisíce lidí vyrostla v komplexu prezidentského paláce vedle operního sálu, botanické zahrady a bunkrů pro případ jaderné války. Areál svými rozměry městu jasně dominuje, i když je stranou centra. Oficiálně se mu říká Ak Saray, Bílý palác, ale opozice mu škodolibě přezdívá Kaç-Ak…