Úžas stále trvá

Je to jako vrátit se v čase o třináct let zpátky. V sobotním pozdním odpoledni chybí do zavíračky pouhá hodina, ale před vstupem na výstavu se u pokladny stále tvoří fronta až ven ze dveří. Takhle to v roce 2004 vypadalo v Galerii Rudolfinum a takhle to nyní vypadá ve Valdštejnské jízdárně. O ojedinělý zájem českého publika o výtvarné umění se v obou případech stará tatáž osoba – František Skála.

Projekt jednašedesátiletého výtvarníka s lakonickým názvem Jízdárna dokládá, že vlastní celoživotní fascinaci hraničící až s obsesí můžete přenést na několik generací svých následovníků. A taky se v něm ukazuje, jak tenká je hranice mezi samotným uměním a jeho tvůrcem. Pořádající Národní galerie k výstavě nepřipravila žádnou masivní propagaci, přesto měl Skála na vernisáži kvůli své očekávané performanci plno jak Ježíš při kázání na hoře. Humor, nadsázka a teatrálnost však nejsou tím hlavním, co ke Skálovi přitahuje tolik oddaných fanoušků. Je to mix tajemství, řemeslné poctivosti, kreativity a v neposlední řadě připomínky faktu, že vzrušení autora z jeho vlastní tvorby je věc, která se dá báječně sdílet.

Kabinet konceptuálních kuriozit

Skála během vernisáže před galerií vylezl na štafle a mystifikačně oznámil svou prezidentskou kandidaturu. Vzápětí stejně smyšleně dodal, že se tu všichni sešli, aby společně oslavili šedesátiny jeho kamaráda Davida Vávry. V těchto dvou výrocích spočívá základ Skálova kouzla.

Vystudovaný řezbář a filmový animátor je…