Není to blbej sen! Vystudovala jsem vysněnou FAMU, mám práci, která mě baví, podporující rodinu a skvělé přátele. Odjakživa jsem milovala víno. A večírky. Před pár týdny jsem se ale opět probudila netušíc, jak jsem se dostala domů. Úzkost, zmatek, konec světa! Na uklidněnou další alkohol. Začátek konce. Jak píše C. Fisher v knize Shockaholic: „I’m not a stupid person, I only do stupid things.“ Závislost si nevybírá. Jsem v Bohnicích na oddělení pro ženy léčící se ze závislostí na návykových látkách.
7.00 „Budíček!“ Každý program se oznamuje zvoněním za volání pacientky, která zrovna vyfasovala roli rolničky. Já jsem kulturní referentka a vybírám tak televizní program na víkend.
7.20 Rozcvička. Vede ji dvacetiletá M. Úplně ji vidím, jak ještě nedávno lítala po Praze na piku. Kvůli krádežím ji vyslýchá policie. Rozcvičky mě baví.
7.30 Snídaně. Rohlík, taveňák a slaďoučká melta.
8.10 Autogenní trénink. Vede ho A., sympatická blondýnka, která se kvůli heroinu léčí už poněkolikáté. Jednou zrecidivovala po operaci, při které dostala morfinové anestetikum. Hned z nemocnice si šla koupit dávku. Ležíme na zemi. „Vaše levá ruka je těžká…“
8.20 Úklid. Zametám tělocvičnu a jdu si zakouřit. V kuřárně se probírá R., která se včera vrátila z propustky úplně namol. Tlumočnice, chytrá ženská, je mi jí líto.
9.00 Komunita. Má nejoblíbenější část programu. S doktorem a terapeutkami se hodnotí včerejší den a plánuje dnešní. Vítají se nové pacientky. Osmadvacetiletá T. pije čtrnáct piv denně a skončit s tím nehodlá. Je tady nedobrovolně. V alkoholu vidí jediný smysl života. Jakmile ji pustí, koupí si prý dvě plechovky. I. je posedlá svou štíhlou postavou, perník na to funguje výborně.
Na uvítanou zpíváme: „S léčbou získáš zázemí, vytříbíš si myšlení. Sobě, druhým pro radost překonáváš závislost.“
Tři pacientky se culí a hlásí se na odpolední skupinu pro gamblery. Doktor je celkem vtipně varuje, že hledat partnera zrovna tam není nejlepší nápad.
10.30 Skupina. Jedním z hlavních pravidel je důvěrnost. Nevynášet informace, které se na skupině řeknou.
12.00 Oběd. Vege těstoviny Pohoda. Po obědě si smíme dát kávu.
13.00 Centrální terapie. Vybírám si keramiku. Na „centrálkách“ potkáváme pacienty z ostatních oddělení. Proč tady asi jsou? Mánička s dlouhými šedými vousy vedle mě vyrábí „abstraktní dekorativní objekt“ a vypráví děj Eda Wooda od Burtona. Je tady celkem zábava.
15.00 Jóga s primářem Nešporem. Pobaveně sleduju devatenáctiletou N., je tu „kvůli rodičům“ a neskutečně ji všechno s**e. Valí oči. Pro bližší představu se podívejte na YouTube kanál drnespor.
16.00 Návštěvy. Přichází táta. Rodiče spolu od rozvodu nemluví, takže mě navštěvují zvlášť. Máma dorazí zítra.
18.00 Večeře. Táta mi donesl salát, takže svou porci dávám M. Většina toxopacientek si jídlem nahrazuje drogu.
18.45 Beseda o zaměstnání. Vyprávění třicetileté K. se rychle stáčí od práce v pojišťovně ke kšeftování s drogami a úvěrovým podvodům.
Ještě píšu do deníku a odebírám se s knížkou do postele. Je mi dobře. Do konce léčby mi zbývají čtyři týdny. Utíká mi to tady překvapivě rychle.
22.30 Večerka. „Dámy, zhasínáme!“
Po léčbě vydrží abstinovat necelých pět procent pacientek. Většina je tady poněkolikáté. Já prý pracuji v rizikovém prostředí, ale které není? Pije se všude. Hranice mezi konzumentským užíváním a závislostí je neskutečně tenká. Navíc nezáleží, kde člověk je, ale jak se cítí.
Martina K.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
