Opojení barokními detaily

Román Knihy Jakubovy je považován za dosud nejzdařilejší knihu Olgy Tokarczukové. A každopádně je i knihou nejdelší. Získala za něj podruhé nejprestižnější polskou literární cenu Nike a úctu budí už počet stran – 853. Opět se tu proplétá autorčin magický realismus s historickými fakty i aktuálním přesahem a čtenář dostane vše, co očekává od oblíbené spisovatelky. Co ho ale překvapí, je nečekaná „úmornost“.

U nás nejčtenější polská autorka záměrně rezignovala na spád vyprávění, příběh rozprostřela do sedmi knih a hned celý název naznačuje, že nepůjde o oddychové čtení. Titul novinky je až únavně dlouhý, přitom zároveň ve své obšírnosti výstižný, což vlastně platí pro celý román: Knihy Jakubovy aneb Velká cesta přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších. Vyprávěna zemřelými a doplněna autorkou metodou konjektury, čerpající z mnoha různých knih a také podnícena představivostí, která je největším přirozeným darem člověka. Moudrým v upomínku, krajanům k zamyšlení, laikům pro poučení a melancholikům pro pobavení.

Ekumenik i fanatik

Knihy Jakubovy se odehrávají ve druhé polovině 18. století v oblasti Podolí, území, které dnes leží na jihozápadní Ukrajině. Tehdy bylo součástí polského království a žili tu křesťané, židé i muslimové. Polština byla spíše menšinovým jazykem, jímž mluvila šlechta, a zdatně jí konkurovaly hebrejština či turečtina. Ostatně pestré, mnoha náboženstvími a jazyky kypící státní uspořádání …