O šťastné povaze Šárky Strachové

„Nerada bývám středem pozornosti. Nejsem šťastná, ani když mi přátelé zpívají Happy Birthday,“ před časem vyprávěla vynikající česká slalomářka Šárka Strachová. A nikoho to příliš nepřekvapilo, lyžařka ze země, kde leží sníh stěží dva měsíce v roce, se absolutní světovou špičkou poskládanou ze soupeřek z Alp a jiných velehor proplétala léta celkem tiše, bez velkého humbuku a navzdory všemu.

Lyžování je velká dřina, i když se jezdí z kopce. V televizi je to dost často prosluněná záležitost na vysoustruhovaných sjezdovkách, v praxi mráz, mlha, led, rozbředlá kaše a obrovské modřiny od kloubových tyčí prokládané občas nebezpečnými karamboly. Akrobacie v plné rychlosti na hranici gravitačních zákonů vyžaduje pořádnou porci svalové hmoty. Ani od lyžařek s andělskou tváří byste nechtěli dostat jednu přes ústa.

V Česku se k tomu ještě připojuje nutnost vymyslet, jak se od útlého věku dostat mnoho měsíců v roce na sníh a samozřejmě také za co. Lyžování v Česku, pokud se má dělat na světové úrovni, je vlastně drsný životní styl, v němž je vrozený cit pro sníh zhruba stejně důležitý jako tvrdá palice a ostré lokty.

V případě Šárky Strachové jako by nic z toho ani nikdo nikdy nezahlédl. Tichou připomínkou síly, která se v téhle elegantní ženě skrývá, je skutečnost, že vedle výstupu do absolutní světové špičky zvládla dramatický rozkol s otcem, jenž s ní lyžařským životem putoval od dětství, a nebezpečnou nemoc, která mohla ukončit mnohem více než jen rozjetou kariéru.

…