Méně minulosti, více uvěřitelných postav

Na Nové scéně Národního divadla se tento týden vyhlašují knižní ceny Magnesia Litera. Největší pozornosti se tradičně těší kategorie prózy, která má dvojnásobek nominovaných titulů a bývá považována i za zprávu o stavu české literatury. Tentokrát vzbudilo diskusi mimo jiné to, že Jiří Hájíček vyhrál se svou novinkou Dešťová hůl titul Kniha roku v Lidových novinách, ale na Magnesii Liteře se nedostal ani do předvýběru. Následující anketa přináší odpovědi na to, co na nominacích zaujalo respondenty – a v jaké kondici je podle nich vůbec česká próza.

EVA KLÍČOVÁ

kritička, časopis Host

Kdybychom nedělali tlusté čáry, nemuseli jsme tu tak zamrznout. Takže zatímco Semelová & spol. nám v médiích pravidelně připomínají, co je demokracie, a hradní družina si za pomoci proruských dezinformačních webů užívá poslední tematickou party jako za starých časů, spisovatelé – též se zpožděním, v jakémsi echu 20. století – komunisty a jejich náturu naopak demaskují. Alespoň tedy dva z šesti nominovaných titulů (Ratajský les a Všechno je jenom dvakrát). Ten třetí je z jakési nouze ctnosti tak symbolický, že těžko říct, o čem vlastně je, nicméně postsocialistický je rozhodně taky (Jezero). Následují dva, řekněme, strukturně rozvolněné texty. Jeden „psychiatrický“ (Voliéry), druhý nepokrytě alkáčský (Nikdy nebylo líp) – a oba…