Dopis z Bukavu

Je neděle a v neděli se chodí na fotbal. Usazujeme se na zemi a zápas začíná. Brzy se kolem nás vytvoří neprostupná hradba zvědavých fanoušků, takže vůbec nic nevidíme. Snažíme se jim vysvětlit, že nás víc než oni zajímá hřiště – prašný trojúhelník nestandardních rozměrů, kde se prohánějí kluci v různě barevných dresech. Připomíná udusané pole, takže se míč kutálí dost nevyzpytatelně. Někteří hráči mají každou botu jinou nebo hrají v žabkách. To ale neumenšuje jejich nadšení.

Ještě se nestalo, aby přišli fandit hned tři muzungu, což je nejen tady v Demokratické republice Kongo už od 18. století svahilský výraz pro bělocha. Skoro mi přijde, že už nejsem Tereza, ale muzungu, jak často tohle slovo slyším. Občas se zmůžu na to, že pokřikujícím vrátím výraz mweusi, což je pojmenování pro černocha. Většinou následuje hlasitá salva smíchu a radost z toho, že muzungu mluví svahilsky.

Zbytek hry trávíme rozháněním davu kolem nás, takže ani nevíme, že „náš“ tým vyhrál. Vede ho kolega Seraphin Helamiro, který ve městě Bukavu pracuje jako logistik pro společnost Člověk v tísni. Volný čas tráví tady na tom udusaném poli a trénuje děti z nejchudší čtvrti. „Je to dobrá prevence kriminality. Kdyby tihle kluci nechodili hrát, možná by se toulali po ulicích a fetovali. Není tu moc možností, jak trávit volný čas. Takhle si aspoň mají s kým promluvit, když mají problém, a dělají něco, co je baví. Fotbal jim dává naději,“ říká Seraphin, zatímco jeho tým se skládá na fotografii. Chtějí mít…